Článek
Káča má totiž těžce poraněnou nohu, stejně jako sousedka, samice výra velkého. Takový je naštěstí osud jen mála zdejších obyvatel. Pro většinu z nich je záchranná stanice jen cestou zpět na svobodu.
Drahoš Kňourek buduje stanici od roku 2004. Rozlehlá zahrada jeho domu se zaplnila voliérami a výběhy, je zde i jezírko pro vodní ptáky. "Pokrývali jsme původně jen region Prostějova a Vyškova, dnes jezdím prakticky po celé Moravě," říká muž, který funguje nejen jako vedoucí, ale hlavně chůva a ošetřovatel.
Stanicí prošly za dobu jejího fungování stovky zvířat. V posledních letech jejich počty stoupají. "Není to tím, že by bylo více zraněných, jen si lidé víc všímají," usmívá se zvířecí zachránce.
Jeho rukama prošli mimo jiné mufloni, kolouši, zajíci, nejrůznější dravci, ale i veverky, rorýsi či ježci. "Kdo tvrdí, že má starosti s jedním dítětem, měl by se na chvíli stát tátou nebo mámou malých jiřiček. To jsou mláďata s neuvěřitelným apetýtem, buď se cpou, nebo potravu vyžadují razantním křikem. A to je jich třeba pět," konstatuje chovatel.
Malé veveřičky jsou proti ptačím hladovcům ukázněnými chovanci. Stačí jim párkrát denně porce kočičího mléka a masáž bříška. Malí čertíci se krmení i následné proceduře vůbec nebrání. Stejně jako jiřičky se za pár týdnů vrátí do přírody. V mnoha případech se nálezci tohoto aktu zúčastňují. Přináší jim to uspokojení za záchrany života, byť zvířecího.
Každoročně je stanice zahlcena záplavou ježků. Z jejich "sběru" se podle Drahoše Kňourka stala módní záležitost. "Většina z nich by zimu v klidu přežila venku, nejsou slabí ani nemocní. Naštěstí si je lidé na jaře zase berou a pouští na vlastních zahradách. Málokdo ví, že jsou jedinými predátory, kteří se živí slimáky," dodává Kňourek.
Do záchranné stanice, která se věnuje i budování naučných stezek, každoročně zamíří stovky návštěvníků.
