Článek
Zatímco v Národním divadle v Praze ji nechtěli, Dvorní opera v Berlíně přijala pražskou rodačku s otevřenou náručí a dvacetiletá diva (* 26. 2. 1878) se stala - řečeno dnešní terminologií - hvězdou této scény. To byl i čas, kdy přijala své umělecké jméno - Emmy Destinn. Zvolila si je po manželech Loewe-Destinnových, kteří byli jejími učiteli hudby.
V berlínské Dvorní opeře působila jako primadona deset let a už tehdy odolávala řadě nabídek z dalších světových operních domů – Metropolitní operu v New Yorku nevyjímaje.
V Londýně debutovala v roce 1904 na scéně Covent Garden v Leoncavallových Komediantech, kde měla za partnera Enrica Carusa. Byla z toho nakonec taková senzace, že v následujících deseti letech předvedla v Londýně všechny velké role svého repertoáru – Madam Butterfly, Carmen, Salome či Aidu nevyjímaje.
Bylo jí třicet let, když byla jmenována nejen čestnou členkou Národního divadla v Praze a současně poprvé stanula na prknech newyorské Metropolitní opery. V New Yorku debutovala jako Aida ve stejnojmenné Verdiho opeře a už premiérové představení bylo velkým triumfem tria Destinnová-Caruso-Toscani.
Když pak o rok později uvedla Metropolitní opera Prodanou nevěstu, kterou dirigoval Gustav Mahler, zpívala Mařenku. Postupně byla Smetanova opera uvedena v několika dalších amerických městech. Že to byla zásluha Emy Destinnové, nemůže být sporu.
Že se angažovala v odboji, to jí s největší pravděpodobností spočítali v momentě, když se v létě 1916 vracela domů. Ukončila sezónu v Metropolitní opeře a nedala na varování. Jako politicky podezřelé osobě, která je obviněna ze špionáže, jí byl zabaven pas a stanoven policejní dozor. Uchýlila se na svůj zámek ve Stráži nad Nežárkou a doufala, že se vše změní. Nezměnilo.
Když odmítla účast na koncertě podporující rakouský Červený kříž, padlo jak vycestování do Ameriky, tak veškeré smlouvy zaručující horentní honoráře. Měla prý na rok 1917 dosud nejrozsáhlejší kontrakty – 76 večerů pro Metropolitní operu a pro Newyorskou filharmonii…
Ve svém bezútěšném čekání na svobodu protestovala proti Rakousku alespoň umělecky tím, že zpívala na velkých národních koncertech, obvykle s červenobílou stuhou na šatech a s policejním dozorem v zádech. Později v nově vzniklém Československu sice stále platila za uznávanou zpěvačku, ale nabídek měla žalostně málo. Její příjmy se tenčily, zatímco dluhy narůstaly, a udržet zámek, jakkoliv šla cena zařízení a cenných sbírek do miliónů, byl problém, který ji ničil. Postupně se přidávaly zdravotní neduhy.
Nevyšlo ani manželství s Josefem Halsbachem, ani její tajné přání stát se profesorkou zpěvu na pražské konzervatoři, což by možná krizi vyřešilo. Proto utíkala do přírody, kde se věnovala rybolovu a zahradničení. I režírováním ochotníků ve Stráži zaháněla smutek, který provázel poslední roky jejího života. Na zámku ve Stráži ostatně napsala i svůj rozsáhlý historický román Ve stínu modré růže, který vyšel v roce 1924.
Doma přehlížená a nedoceněná česká pěvkyně zemřela tiše a náhle 28. ledna 1930. Dodejme však, že to bylo v jejích dvaapadesáti letech v dané situaci vysvobození...