Článek
Pakoně chovají pouze tři české zoologické zahrady: Olomouc, Brno a Dvůr Králové nad Labem. Nejvíce je jich k vidění v posledně jmenované, která chová pakoně běloocasé, bělobradé a modré. Ve skupině pakoňů modrých, která se v brněnské zoo skládá ze čtyř krav a jednoho býka, je o jedno zvíře víc. Samice Rézinka porodila mládě.
V subsaharské Africe žijí dva druhy pakoní. Pakůň žíhaný se vyskytuje od Keni na jih až po sever Namibie a Jihoafrické republiky. Má nejméně pět poddruhů, lišících se od sebe zbarvením srsti, hřívy a ocasu a lokalitou výskytu. Společnými znaky všech je klabonosá, dozadu sražená hlava, doširoka rozevřené rohy a hnědošedě zbarvená srst s tmavými svislými pruhy. Nejpočetnějším poddruhem je pakůň bělobradý, obývající zejména Keňu a Tanzanii. Největším poddruhem pakoně žíhaného je pakůň modrý, který má kohoutkovou výšku až 1,5 metru.
Stavy pakoní žíhaných dosahují počtu asi dva milióny kusů, přičemž největší koncentrace těchto kopytníků je v Národním parku Serengeti v Tanzanii, kde žije 80 % z celkové populace.
Druhým druhem je pakůň běloocasý, u něhož se nerozlišují žádné poddruhy. Žije pouze na jihu Afriky (Namibie, JAR) a nemigruje za potravou. Pakůň běloocasý zde byl osadníky masově vybíjen až do roku 1870, kdy zde zůstalo pouhých 600 kusů. Od té doby je chráněn a jeho stavy dnes dosahují počtu asi tří až čtyř tisíc kusů. V přírodě je však vyhuben a je chován pouze v rezervacích a v národních parcích.
Pakoně vyhledávají travnaté pláně s nízkými keři. Spásají pouze trávu narostlou do výšky maximálně deseti centimetrů. Jelikož je jen velmi málo oblastí, kde je dostatek této potravy pro takové množství zvířat po celý rok, musí za ní migrovat. Každoroční migrace obrovských stád pakoní mezi Národním parkem Serengeti a rezervací Masai Mara je označována za největší přírodní divadlo světa.
Pakoně bělobradí a serengetští jsou relativně často drženi i v soukromých chovech v západní Evropě, zejména v Portugalsku, ve Španělsku a ve Francii.
