Článek
Svátek nemluvňátek má velice dlouhou tadici. Úcta k nim se na západ dostala ve 4. století. Jejich liturgická připomínka sahá do poloviny 5. století.
Význam těchto malých mučedníků byl pro evropskou spiritualitu enormní a úcta velmi rozšířená a oblíbená po celý středověk. Nevinné děti vyrvané z náručí svých matek byly už v prvních stoletích církevních dějin uctívány jako mučedníci, jako první oběti, které prolily svou krev pro Boha a Božího Syna.
V té době daroval král Ludvík XI. pařížskému kostelu blízko dětského hřbitova relikvii neviňátka ve velké skleněné schránce. K nám se dostala dvě tělíčka a byla uložena v Betlémské kapli.
Biblická Matoušova zpráva říká, že vraždění nařídil král Herodes. Ten se dozvěděl v prorockém spise, že se má v Betlémě narodit panovník, který bude pastýřem lidu Izraele. Mudrce z východu prosí, aby mu cestou zpět od dítěte o něm podali zprávu.
Tvrdil, že by se též chtěl novému králi poklonit. Mudrci však "ve snu dostali pokyn, aby se k Herodovi už nevraceli, proto se domů vrátili jinou cestou. Herodes totiž bude pátrat po dítěti aby ho zahubil" (Mt2,12-13).
Když Herodes zjistil, že byl mudrci oklamám, nechal povraždit všechny chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let v naději, že spolu s nimi zemřel i malý Ježíš. Jeho krutost potvrzují i historické prameny.
Herodes Veliký
Herodes byl římským císařem dosazen za krále Galileje a Judeje, vládl v letech 37 až 4 př. n. l. a byl považován za schopného místodržitele, který své zemi dopomohl k míru a bohatství. Přesto ho lid příliš v oblibě neměl, protože vládl tvrdou rukou a byl poplatný Římu.
Když mu bylo pětadvacet let, dal popravit vzbouřence, později nechal popravit i sedmdesátiletého velekněze a dědečka své druhé manželky a její matku, pak i manželku samotnou a postupně také své syny z prvního i druhého manželství.
Bázeň o trůn byla enormní. Byl egoistou a posedlý mocí. Jeho krutost přitom kontrastovala s jeho aktivitami stavitelskými, uměleckými, sportovními a vzdělávacími.