Článek
Tábor určený pro rodiče s dětmi byl zaměřen na pobyt v přírodě, hry, tvoření a divadlo. „Každý táborový den byl věnován jednomu ze čtyř přírodních živlů,“ přiblížila téma tábora jedna z jeho pořadatelek Marie Rajnošková.
„Pro vzduch jsme vyrobili větrné rukávy, obrazy a větrníky. Oheň symbolizovalo vaření v kotlíku na otevřeném ohni a písně pro Slunce. V den věnovaný zemi jsme vyráběli lesní skřítky ze špalíků, šišek, větviček, mechů, listů a dalších materiálů přinesených z lesa. Také jsme z mléka vařili sýr a z obilí, které jsme si namleli, pekli placky. A den vody byl ve znamení výroby dešťových holí,“ dodala.
Tato indiánská pomůcka na přivolávání a odhánění deště se obvykle dělá z bambusu. Táborníci jej však nahradili papírovou trubkou od koberce. Uvnitř ozdobené „dešťové hole“ se přesouvají semínka rýže, čočky, pohanky, hrášku, pšenice a tím vydávají zvuk připomínající padající vodu.
„Zřejmě díky použitému materiálu či neodbornou manipulací s holí jsme dokázali déšť sice přivolat, ale už jsme se ho nedokázali zbavit,“ komentuje s úsměvem skutečnost, že nechtěně každý den převažoval živel vodní, Jana Čížková, spolupořadatelka tábora.
Poslední den, který patřil všem živlům, vyplnila Chaloupkiáda, tedy jakási olympiáda s netradičními disciplínami. Závodilo se například ve sprintu papírových zajíčků poháněných foukáním, štafetovém trojskoku, slalomu s míčkem ovládaným holí mezi kuželkami, srážení plechovek koulením nebo házení šišek do kbelíku.
Chaloupkiádu odstartovala pochodeň nesená štafetou složenou ze všech účastníků. Po celou dobu klání byl oheň střežen, včetně noci, kdy se hlídky složené z dětí ve věku od šesti do devíti let, střídaly každou hodinu.
Na rozloučenou si jako upomínku na společná dobrodružství odváželo všech třicet dětí do svých domovů mezi Prahou a Zlínem ručně šitého medvídka plněného ovčím rounem.
Slavnostní pochodeň na zahájení Chaloupkiády