Co mají společného průmyslovka Hodonín, strážnické kroje, soubor Věčně mladý Danaj a ostrov Bali?

Folklor mě provází od dětských let. Díky němu jsem poznala hodně skvělých lidí a získala nespočet zajímavých zkušeností. Netušila jsem však, kam všude se díky němu podívám. Bali byla jen taková třešnička na dortu.

Nejdřív nekonečná cesta: autobusem do Vídně, pak pět a půl hodiny letu do Dubaje, odtud devět a půl hodiny do Denpasaru, hlavního města Bali. Do hotelu jsme se dostali o půlnoci – byli jsme vděční, že nás tentokrát čeká až nezvyklé pohodlí: pětihvězdičkový hotel, dvoulůžkové pokoje s veškerým komfortem, na dohled bazén a pláž u Indického oceánu.

S tím jsme měli problém: představte si, že na sobě máte několik vrstev oblečení, tedy strážnický či horňácký kroj, ve kterých jsme vystupovali, no a venku je tzv. prádelna. Každý den 32 °C a k tomu vysoká vlhkost. Klimatizace fungovala na pokojích, jinde ji pouštěli jen občas. A venku jsme navíc nebyli ušetřeni slunce, které v této zemi poblíž rovníku pálí přímo shora. Zajímavé je, že se tady stmívá po šesté hodině – přiznám si, že to už si z hodin zeměpisu nepamatuju. No a nočních 26 stupňů už se dalo zvládnout i v kroji. Jen byl pak problém, kde propocené kroje vysušit.

Překvapilo mne, kolik skútrů se najednou vejde na silnici a hlavně kolik lidí sedí na jednom takovém vozítku – mnohdy i čtyřčlenná rodina. Aut je tady méně – ale hustota provozu i tak velká. Při celodenním výletu jsme s údivem zjistili, že naše pětihodinová cesta nebyla tak dlouhá, jak jsme si mysleli, dohromady to bylo pouze 120 kilometrů. Jenže tady se jezdí padesátkou, občas i třicítkou, větší rychlost náš autobus zřejmě nevyvinul. A jezdí se vlevo.

Na Bali žijí velmi milí, vždy usměvaví lidé. Jsou nenuceně úslužní, ale pokud jdete nakupovat, stáváte se účastníky potyčky „jak prodat co nejdráž, nebo koupit co nejlevněji“. Na Bali se smlouvá a bere se to jako součást etikety.

Spolu s dalšími dvanácti soubory z různých částí světa jsme se stali součástí mezinárodního kulturního fóra. Konaly se kongresy, konference, několik vystoupení. Ale organizace měla dosti velké trhliny: odjezd na místo vystoupení v devět ráno, zahájení pořadu po osmé večer. A mezi tím vším několik zkoušek plných dohadování (Cože, mikrofony? Vy je potřebujete na jevišti?), hodiny a hodiny čekání, pálící slunce, skvělé jídlo, spousta lahví vody, povídání s ostatními soubory.

Kdo ví, co by asi řekli pořadatelé strážnických slavností, kdyby viděli náš „Danaj” na jevišti v Denpasaru či Ubudu: blikající barevná světla, světelné paprsky, přes které jsme neviděli, jak se na jevišti zorientovat, no a dovršil to „umělý“ kouř. Taková diskotéka v krojích se hned tak nevidí!

Rozhodně nezapomenutelný zážitek. Člověk si uvědomí, jak málo stačí lidem ke spokojenému životu.