Článek
„Snažíme se vojákům přinést chuť domova. Děláme jídla, která jsou tradiční. Ať už boršč, bograč nebo tzv. zakarpatské holubky nebo holubce,“ vysvětluje kněz. Hned ochotně jeden sáček rozdělává a dává mi ochutnat. Jde o plněné zelné listy s mletým vepřovým masem, cibulí, mrkví, škvarky a rýží. Chutná to výborně. Žádná chemie ani dochucovadla, prostě poctivá domácí strava.
Venkovní kuchyně umožňuje přípravu domácích pokrmů.
Každý všední den se na faře ve vesnici na západě Ukrajiny, nedaleko slovenských hranic, schází asi patnáct starších žen. Pod dohledem otce Oleha připravují jídlo, které následně posílají vojákům na frontu. Dámy krájí cibuli, mrkev, loupou brambory nebo vaří maso. Vše se dělá ve velkých hrncích a následně připraví do jednotlivých sáčků. Jedna porce má 500 gramů.
„Dnes vojáci využívají drony, které dopraví jídlo na nultý kilometr, přímo do zákopů. Je to bezpečnější, nemusejí to dovážet auty. Dron sáčky s jídlem shodí do zákopů nebo tam, kde je potřeba,“ popisuje Oleh.
Domácí polévka. Oleh s manželkou byli velmi pohostinní.
Otec Oleh, který má farnost na starosti, je pravoslavný kněz. Jeho manželka je ze slovenského Martina, takže Oleh mluví velmi dobře slovensky. Vychovávají spolu šest dětí, jedno z nich, malý Jonatán kolem nás celou dobu běhá a hraje si. I přes velkou domácnost a starost o farnost v pomoci vojákům nepolevují. Stále vymýšlejí, jak postup zdokonalit, aby porcí mohli na frontu poslat co nejvíce. Shánějí peníze, aby mohli nakoupit nové stroje na zatavení balíčků nebo sterilizaci sáčků. To vyžaduje největší finanční investice.
Popisuje, jak se za tři roky celý proces zrychlil a díky novým strojům se počty dodávaného jídla na frontu značně zvýšily. „Začali jsme 17. října 2022. Za do konce roku jsme poslali na fronty 2400 sáčků. O rok později to bylo skoro 19 tisíc, loni přes 30 tisíc a za letošních deset měsíců už jsme poslali více než 36 tisíc sáčků. Dnes už umíme poslat až 300 sáčků denně, takže to číslo do konce roku ještě stoupne,“ popisuje farář.
Připravené porce se zatavují. „Musí se to zevnitř ubrouskem utřít, aby tam nezbyl nějaký olej nebo nějaké zbytky a nevznikl problém se zatavením,“ popisuje.
Sáček s připraveným jídlem zataví na mechanickém stroji a potom dají do dalšího přístroje, který sáčky sterilizuje. „Do jednoho se jich vejde kolem 120,“ ukazuje v předsíni fary. Hotové sáčky naskládají do banánových krabic, ty opět zabalí do fólie a jídlo je připraveno urazit více než 1000 km a dostat se na frontu.
Zatavené sáčky s jídlem zabalí do banánových krabic a ty pak posílají přes celou zemi na východ.
„Když začala válka, v naší farnosti jsme dělali sbírky, kupovali auta a pomáhali, jak se dalo. V jednom z aut byla krabice se zataveným vakuovaným jídlem, jaké se dá koupit v obchodě pro turisty. Nějaký dobrovolník to poslal vojákům. Vojáci z fronty si to moc pochvalovali a ptali se, jestli by se to nedalo ještě sehnat,“ popisuje Oleh, jak nápad s posíláním jídla vznikl.
Vojákům chtěl pomoct, vyrazil tedy do Česka, kde ale zjistil, že 300 nebo 350 gramů zatavené porce stojí v přepočtu kolem 350 českých korun. „Řekli jsme si, že za peníze vybrané ve sbírce moc nepomůžeme, protože toho moc nenakoupíme,“ říká s lehkým úsměvem. Proto začal vymýšlet, jak jídlo uvařit, zabalit a dopravit přímo na frontu.
„Metodou pokus-omyl jsme přišli na to, v jaké teplotě musíme jídlo vařit, jaký musí být čas sterilizace. Když je moc vysoká teplota a dlouhý čas varu, pak se to prostě převaří a měli jsme třeba černé zelí a nebylo to moc chutné,“ popisuje Oleh.
Protože měl nedávno narozeniny, jeho manželka Tereza přináší ještě domácí dort a dělá kávu. Po zhruba hodině strávené na faře a prohlídce kostela se loučíme. Malý Jonatán mává a Oleh s Terezou se vrací na faru chystat další porce, které zanedlouho pošlou vojákům na frontu.
