Článek
Ve známém ukrajinském přímořském letovisku, které je denně cílem bezpilotních letounů s bombami letících převážně z Krymu, se usídlil natrvalo. Kromě práce pro českou humanitární organizaci Koridor CZ má nyní před sebou ambiciózní plán. Zhruba třicet kilometrů od Oděsy hodlá vybudovat bezpečné Česko-ukrajinské dětské centrum.
Za jeho vizí však nestojí jen manažerské plány, ale především hluboké osobní rány spojené s válkou na Ukrajině. Impulsem k vybudování centra se staly osudy dětí, které potkal. Dětí, jejichž jména si v sobě ponese do konce života.
Prvním z nich je čtrnáctiletá Anna. Bukovský ji poprvé potkal u dveří jednoho z dětských domovů. Byla drobnější postavy, v místnosti vonící čajem držela svou panenku jako největší štít proti světu a měla úsměv, který by dokázal rozzářit i vypálenou ulici.
„Seděli jsme spolu několikrát. Smála se, ptala se na život v Česku. Ale pokaždé, když jsem odcházel, mě pevně chytla za ruku a šeptala tak tiše, že to znělo jako modlitba: ‚Vezmi mě s sebou. Mám tě ráda. Bojím se.‘ Bylo to dětské přání, které jsem jí nedokázal splnit,“ vzpomíná s těžkým hlasem.
Uviděl už jen její dlaň v sutinách
Pak přišel tragický den, na který nikdy nezapomene. Do domu, kde Anna byla, přiletěla ruská raketa. „Jako šelma, která přinesla absolutní konec. Když jsem dorazil na místo, v sutinách a prachu, kde už nikdo nedýchal, uviděl jsem její dlaň. Malou, jemnou, jako by stále čekala, že ji někdo vezme domů,“ přibližuje Bukovský.
Anna zemřela. Její panenka jej však neopustila. Dnes ji má vytetovanou na ruce. „Tatérka přitom vůbec neznala Annin příběh, motiv navrhla intuitivně sama. Náhoda? Ne. Pro mě to byl její dotek přes svět, který jí nedal šanci. Anna nezmizela. Nosím ji v jizvách na kůži, vidím ji v obličeji každého dítěte, kterému se snažíme s manželkou na Ukrajině pomáhat,“ říká Bukovský.
Ilja: Chlapec, kterému raketa vzala mámu
Druhým mementem je pro něj příběh spojený s malým Iljou z Chersonu, města, které zažilo okupaci i neustálé brutální ostřelování. Ilja potkal Martina Bukovského v momentě, kdy prožíval nejtemnější období svého krátkého života. Ruská raketa mu před očima zabila milovanou maminku. Z chlapce se během sekundy stal sirotek s hlubokým traumatem, jaké si dospělý člověk nedokáže představit.
Právě pro děti jako Ilja, které potřebují okamžitou odbornou psychologickou pomoc a bezpečné útočiště daleko od dopadajících bomb, má nové centrum u Oděsy vzniknout.
Aby měl projekt pevné základy, založili zde s manželkou vlastní ukrajinskou neziskovou organizaci. Celý záměr má navíc významnou váhu i na oficiální úrovni. Jeho tým na něm úzce spolupracuje přímo s oděskou městskou radou, která projektu vyjádřila plnou podporu.
„Místo má sloužit jako oáza klidu, kde traumatizované děti dostanou psychologickou pomoc, zázemí a vzdělání. A po válce? Chci, aby z centra vznikl mezinárodní most. Oděsa má nádherné moře. Plánujeme sem po skončení bojů vozit české školáky na tábory a výměnné pobyty, aby vznikala přátelství, která přetrvají generace,“ plánuje Bukovský.
Ukrajině začal pomáhat už v roce 2023, od roku 2024 se z pomoci stala každodenní práce. „Minulý rok se mi díky české organizaci Koridor CZ otevřela možnost odejít do Oděsy natrvalo. Nešlo odmítnout. V Česku jsem nechal všechno, sbalil se a odjel žít tam, odkud jiní utíkají,“ vypráví.
Závod s časem a raketami
Martin s manželkou už získali pro centrum budovu a mají hotový kompletní projekt. Nyní ale svádí bitvu na dvou frontách. S neustálou hrozbou vzdušných útoků a s financemi. Aktuálně potřebují vybrat přes humanitární sbírku zhruba 200 tisíc korun na uhrazení neodkladných poplatků advokátům a úřadům za legislativní a stavební povolení, aby rekonstrukce mohla vůbec legálně začít.
„Když slyším výbuchy, které teď Oděsou otřásají poslední čtyři dny, myslím na Annu a Ilju. Říkám si, že Anna už snad tam nahoře spí v klidu, ale pro Ilju a tisíce dalších dětí musíme to bezpečné místo vybojovat tady na zemi. Nemůžeme to vzdát,“ uzavírá Bukovský.
