USA teď s Trumpem couvají jako dřív ve Vietnamu, tvrdí amerikanista

Trump tajně obdivuje Putina, rád by se s ním domluvil. Současně ale chápe, že Amerika doposud podporovala Ukrajinu a přejít od podpory k otevřené zradě by mu žádné politické body nepřineslo. Zcela jistě neusiluje o mír na Ukrajině proto, že by chtěl ukončit strádání Ukrajinců. Spíše vidí ekonomický potenciál, který by Americe a jemu osobně mír přinesl ve formě obchodních zakázek. Jenže teď narazil, protože se ukázalo, že Putin není ochoten válku ukončit jen z „lásky“ k Trumpovi .

Trump by udělal cokoli, co by mohlo vypadat jako pokrok – třeba jen dočasné příměří s vágním příslibem jednání o mírové smlouvě. A to, co bude následovat pak, od toho už dá ruce pryč. Pokud by smlouvy bylo dosaženo a boje znovu propukly, řekne, že to není jeho odpovědnost. A to není dobrá zpráva pro Ukrajinu. A není to dobrá zpráva ani pro Evropu.

Já tu situaci do značné míry vnímám analogicky se způsobem, jakým Američané opustili Vietnam. A ta dnešní situace s Ukrajinou je bohužel v mnohém podobná. Ve Vietnamu bojovali Američané dvacet let. A v jisté chvíli zjistili, že ztráty jsou pro ně neúnosné a že veřejnost se v rostoucí míře obrací proti jakékoli další angažovanosti. Ostatně válka ve Vietnamu byla jedním z důvodů, proč byl zvolen republikán Richard Nixon. Ten tvrdil, že má plán, jak dosáhnout „míru se ctí“. Ale žádný neměl. Přesně jako Donald Trump.

Americký historik Niall Ferguson už dlouho upozorňoval, že pokud Amerika není schopna vyhrát válku během čtyř let, pak se veřejné mínění začne pomalu, ale jistě stavět za ukončení války.

Pokud ztráty stále rostou, roste počet těch, kteří jsou ochotni podpořit odchod USA z války za jakoukoli cenu. To se stalo jak ve Vietnamu, tak třeba v Afghánistánu. V takovou chvíli vláda udělá doslova cokoli, včetně toho, že začne tajně vyjednávat se svým dřívějším nepřítelem – ať už jsou to komunisté ve Vietnamu, nebo Tálibán v Afghánistánu. Nakonec je dosaženo nějaké formy dohody, která umožní, aby se poslední americké jednotky stáhly, ale osud té země, kterou do té doby bránily, už je sekundární. Primární tedy je, aby to, co se na Ukrajině stalo, už nebylo vnímáno jako americká odpovědnost.

Amerika nyní směřuje do nejhlubší fáze takzvané introverze. Podle teorie cyklů se ve vývoji americké zahraniční politiky střídají pravidelně cykly extrovertní a introvertní politiky. S jistou mírou zjednodušení se dá říci cykly intervencionismu a izolacionismu. Když USA prochází fází zhruba dvacet sedm let průměrně dlouhé extroverze, jsou Američané ochotni hájit svůj národní zájem vojenskou silou mimo své hranice, kdežto v jednadvacetileté fázi introverze se stahují sami do sebe. Ta pozitivní zpráva je, že tento vývoj, který tu vidíme, bude trvat maximálně deset let, ale ne více. Do právě probíhající introverze USA vstoupily kolem roku 2015.

Jsem přesvědčený, že nyní i v souvislosti s vývojem na Ukrajině si Američané v rostoucím měřítku uvědomují, že kdyby Ukrajincům dodali potřebné zbraně a výcvik, umožnili by jim tu válku ukončit rychleji, než když se snaží dojednat mír s Putinem. V co vyústila americká introverze, která začala po roce 1919? Po dobu dvaceti let Amerika dodržovala poměrně přísný zahraničněpolitický izolacionismus. Jenže tento přístup jí nakonec nepřinesl nic dobrého. Nejenže nedokázal zabránit vypuknutí druhé světové války, ale hlavně skončil tím, že USA do války byly nuceny vstoupit, protože byly samy napadeny.

S koncem studené války, tedy rokem 1989. Během 90. let Amerika podporovala rozšiřování NATO do východní Evropy a byla ochotná vysílat své vojáky do bývalé Jugoslávie, aby zde ukončila války. Nebo se podívejme na reakci Ameriky na teroristické útoky z 11. září 2001. Vyhlásila válku proti terorismu, a dokonce i válku proti takzvané Ose zla, státům , jako je Írán, Severní Korea a Irák, protože je obviňovala, že vyvíjejí či uchovávají zbraně hromadného ničení.

Jenže válka proti terorismu nedopadla dobře. Američané se opravdu snažili, utratili obrovské peníze v Iráku a Afghánistánu, ale ani jedna válka nedopadla podle původních představ. Právě na to začal v minulosti poukazovat Trump, když kritizoval, že USA válčí ve světě, ale rezignují na domácí problémy. Byl to ale už Barack Obama, který jako první prezident USA od skončení studené války prohlásil, že si nemyslí, že USA mají právo „exportovat“ liberální demokracii do zbytku světa, a že by měly existovat způsoby, jak se dohodnout se všemi státy, včetně Ruska a Číny.

Aktuální fáze izolacionismu Spojených států má tedy nyní za sebou jedenáct let. Teď jsme asi v polovině, což znamená, že Američané se „proberou“ někdy kolem roku 2035. Tehdy převládne intervencionistická „nálada“. Jinými slovy, v příštích deseti letech nemůžeme očekávat, že USA vyšlou masivní kontingent svých vojáků mimo hranice USA.