Olena je pořád v salonu, kde našla práci díky Právu

Věří, že ruská agrese na Ukrajině brzy skončí a jejich život se vrátí do předválečných kolejí. Případné chmury zahání prací, kterou i zásluhou článku v Právu o jejím útěku před válkou do lázeňského města získala v prestižním kadeřnickém salonu v centru Prahy.

„Za ten rok jsem určitě silnější, než jsem byla. Zažila jsem plno stresových situací, se kterými jsem se musela vypořádat,“ řekla Právu paní Olena.

Do práce v metropoli dojíždí od té doby třikrát týdně. V salonu má svou stálou klientelu, která se skládá převážně z ukrajinských žen a dívek, jež stejně jako ona uprchly před válkou, ale i těch v Česku dlouhodobě žijících.

Navíc školí Ukrajinky, které se chtějí stát kadeřnicemi. „Momentálně si vyřizuji živnostenské oprávnění. Jakmile ho získám, mohla bych zaučovat i české kadeřnice,“ přiblížila Olena další plány. Během ročního pobytu v Česku pochytila mnoho slovíček.

„Rozumím docela dobře, ale s řečí je to horší. Stále bojuji s malou slovní zásobou,“ přiznala s tím, že česky se pravidelně učí on-line, stejně jako její 13letá dcera.

„Ta má nyní náročnější období. Má introvertní povahu, ve škole nemá moc kamarádů,“ posteskla si paní Olena.

„Jde jí hlavně matematika nebo angličtina. Plave ale v předmětech, kde se hodně používá čeština, například v přírodovědě,“ zmínila jeden z předmětů.

Olena s dcerou bydlí v lázeňském domě, který vedení teplických lázní vyčlenilo pro ukrajinské uprchlíky. „Je to poprvé v životě, kdy bydlíme v prostředí, kde se potkává více lidí. Ale zvykly jsme si. Pro nás je hlavní, že jsme tady v bezpečí,“ zdůraznila. Zároveň připustila, že již uvažovala o pronájmu bytu v Praze nebo v jejím okolí, aby se vyhnula zdlouhavému dojíždění autobusem do salonu.

„Bydlení je tam ale moc drahé, takže dokud to půjde a budeme moci tady bydlet zdarma, tak tady zůstaneme. Především však věřím, že válka už nebude trvat dlouho a budeme se moct vrátit domů,“ zadoufala.

Během roku se do Buče, města u Kyjeva, které se stalo symbolem ruských zvěrstev, za manželem a příbuznými podívala dvakrát. Poprvé prý viděla ze třetiny zdevastované město, při druhé návštěvě už ale byly některé domy a silnice opravené, postupně se otevíraly obchody i služby. Život ve městě se podle ní pomalu vrací k normálu.

„Smutné je, že si lidé na válku zvykli. Jsou tak apatičtí, že i když třeba vidí ve vzduchu letět blížící se rakety, tak klidně dál stojí na ulici,“ nezadržela Olena poprvé během povídání slzy.

Přestože by se už nyní měla kam vrátit, zatím to po dohodě s manželem, který spravuje jejich kadeřnický salon v Kyjevě, nemá v plánu. Nechce si jako ostatní zvykat na válku, na sirény, nechce riskovat život svůj a dcery.

Co bude, až válka skončí, proto zatím neřeší. „Chci žít tam, kde bude můj manžel, moje rodina. Uvidíme, co bude dál. Nevylučuji, že pokud bude manžel souhlasit, zůstaneme v Česku,“ připustila, že se její pobyt v tuzemsku může protáhnout na neurčito.