Na spravedlnost si tady hrajeme, říká bývalý kriminalista Lottes

My si tady hrajeme na spravedlnost. Vezměte si třeba zákon o soudnictví ve věcech mládeže z roku 2003. Já vím, že někdo v necelých osmnácti není vyspělý, ale další vydá za čtyřicetiletého „valdičáka“. A my ke všem přistupujeme stejně. Třeba gangy mladistvých, co dokážou udělat. Ono mu bude za měsíc osmnáct, spáchá dvojnásobnou brutální vraždu a hrozí mu maximálně 10 let. Já si vzpomínám na případ, kdy v tom byly drogy, šestnáctiletý pachatel rozsekal mačetou zastavárníka, dostal čtyři roky. Je to spravedlivé? Já myslím, že ne.

Já jsem pro. Neříkám, aby se uděloval, ale mít ho zakotvený v zákoně jako krajní možnost. Bavil jsem se s nájemným vrahem. Šel bys do toho, kdyby existoval trest smrti? V životě ne. Ale samozřejmě je to dvojsečné. Můžeme se bavit taky o doživotním trestu bez možnosti propuštění.

Dělá se to trochu jinak. V něčem to bylo možná lepší, jak jsme to dělali my, oni zase mají dnes jiné možnosti. Já myslím, že i za nás to bylo tak, že jsme měli takzvaně „tažný“ a takzvaně „chovný“. A tak je to asi i dneska. Hlavně jde o zájem těch policistů a kriminalistů, musíte to mít v srdíčku.

Nedávno jsem byl na pražské mordpartě, přišel jsem tam na kafe a seděl jsem tam tři hodiny. Rozebírali jsme případy, současné i ty starší a ti kluci o to mají zájem, chtějí pracovat, chtějí výsledek a mně se to líbilo. Hodně záleží na šéfovi, jak je dokáže motivovat. To nemůžete dělat, že vám někdo něco nařizuje, lidi musí sami cítit tu potřebu. Na druhou stranu pak někde vidíte takovou laxnost, nezájem. Zrovna před chvílí mi volala známá a chtěla poradit v rámci případu stalkingu. Říkal jsem jí, že to by přece měla řešit policie, ale tam jí prý řekli, že s tím nemůžou nic dělat. Tak jsem jí radil, aby tam šli znovu a nenechali se vyhodit. Oni to oznámení musí přijmout. Ale stížnost je až to poslední, co jsem dělal.

No, řeknu to takhle. Nikdy proti mně nebyl uplatněn paragraf, který souvisí s urážkou nebo útokem na veřejného činitele. Já si vždycky zakládal na nějaké důvěře a rovném přístupu a většinou se to vyplatilo. Pamatuju jednou v Berouně, tam bylo výborný řeznictví, tak tam stavím na oběd a přišel za mnou starší chlap. Začal vzpomínat, jak jsem ho kdysi zavíral a že to bylo férový. On nenastoupil do výkonu trestu, tak jsem si pro něj došel. Prosil mě, že když se tak známe, že tam má holku a že by s ní chtěl ještě půl hodiny strávit. Tak mu říkám „Tondo, jestli nepřijdeš, já si tě najdu!“. Půl hodiny jsem čekal před barákem a skutečně se pak Tonda objevil a jeli jsme. Po letech pak na to v Berouně vzpomínal, jak jsem pro něj něco udělal a jak si toho vážil.

Já nevím jestli hodnýho. Když jsme třeba jednou chytli pachatele vloupaček, tak to bylo trošku podvodem. Dostali jsme se k pachateli takovým rafinovaným způsobem. A on pak říkal, že to byla frajeřina. Byl jsem pak v ruzyňské věznici a potkali jsme se pohledem, když byl zrovna na vycházce na dvoře, mával na mě, jak kdybych byl strejda z Austrálie.

Asi to bude číst manželka, takže lhát určitě neumím. Ale někdy musíte hrát hru a tak nějak kombinovat.

Už skutečně proběhla i rozlučka v práci a byl jsem na odchodu. Přišel za mnou tehdy pan Červíček s touhle možností. Mojí podmínkou bylo, aby do toho se mnou šel kolega Honza Žerovnický, se kterým jsem kariéru v Karlíně začínal. Tak jsme ji spolu i ukončili.

Původně nám říkali, že i kdybychom objasnili jeden případ za rok, tak to za to stojí. Nám se první rok povedly asi tři nebo čtyři. Z Tempusu jsme ještě s dalšími členy party končili u bývalého ÚOOZ (Útvar pro odhalování organizovaného zločinu).

Je to pro mě takové připomenutí té práce, která se udělala. A taky možná trochu varování společnosti. Já v druhé knize dávám od každého něco. Ať je to pohlavní zneužití, stalking končící vraždou nebo případ mladistvého. Ukazuje to, co všechno ve společnosti máme a na co si dávat pozor.

Svým způsobem mi vadí, když o tom mluví někdo, kdo s tím vůbec nepřišel do styku. Tím nemyslím, když spolu děláme podcast nebo rozhovor. Ale tuhle na mě vyskočil nějaký pořad, kde seděli a takovým monotónním hlasem četli průběh vraždy. Bylo to jak nějaká pohádka.