Dokážu si představit, že Putin vypadne z okna, říká bývalý vyšetřovatel Dzuro

Celý rozhovor je dostupný na videu nebo v audio přehrávači. Následující text je výběrem z něj.

Lidé i systémy jsou nedokonalé, a vymáhání práva proto nikdy není jednoduché. Dnešní policie a státní zastupitelství mají ale více možností než dříve. Zároveň je zločin sofistikovanější a organizovaný zločin globální, což jeho vyšetřování výrazně komplikuje.

Pašování lidí může být podobně výnosné jako obchod s drogami, ale pro pachatele často znamená menší riziko. Zatímco za kilogram heroinu člověk skončí ve vězení, za převážení nákladního auta uprchlíků nemusí při prvním zadržení dostat žádný trest. Právě to ukazuje, jak obtížné je postihovat některé formy globálního organizovaného zločinu.

To by bylo přání asi většiny lidí civilizovaného světa. Já si ale myslím, že to je nereálné. Dokud bude prezidentem, tak se to těžko může stát, protože ho chrání mechanismus supervelmoci. Nedokážu si to dobře představit. Já si spíš dokážu představit, že - a teď to zlehčím - vypadne z okna, jak se to tak děje v Rusku. A to nikomu nepřeju, aby padal z okna. Až Putin přestane být užitečný lidem s penězi, kteří za ním stojí, tak by se to možná mohlo stát. Pokud se ale nezmění systém a jenom se vymění prezident Putin, tak se v podstatě nestane nic.

Kolem Putina jsou další lidi, kteří mají ještě radikálnější názory na svět, jako třeba pan Lavrov, Medveděv a další. Tam se musí změnit systém. FSB, jejich státní bezpečnost, má ve státě obrovskou moc. Prezident Putin pochází z těchto struktur. Jeho ochrana je momentálně obrovská. Ale v této válce umírají desetitisíce ruských mladých občanů. Možná se někdo začne ptát na to, proč vlastně ti lidé zemřeli. Ne každá rodina je tak fanatická, aby byla ráda, že jejich syn umírá za Rusko.

Věřím tomu, že tam časem může vzniknout určité podobné hnutí, jako bylo v bývalé Jugoslávii, kdy se matky a otcové začali ptát, proč jejich synové umírají. A právě tam vidím určitou šanci, že by prezident Putin jednou mohl skončit před nějakým soudem. Pochybuji ale, že by to byl Mezinárodní trestní soud v Haagu.

To je nepochybné. Já věřím tomu, že i Ukrajinci páchají válečné zločiny. To, že se brání agresi, ještě neznamená, že by vůči tomu byli imunní. Ženevské úmluvy platí pro všechny. To, že se bráníte agresi, vám ještě nedává právo na to, abyste páchali válečné zločiny. Nevěřím ale tomu, že Ukrajinci organizují jejich páchání.

Ve válečném konfliktu ale nastávají situace, kdy vám zabijí kamarády a vy dostanete do rukou vojáky z druhé strany, kteří už složili zbraně. Pak buď uděláte správnou věc, anebo vezmete Kalašnikov a zabijete je, protože pobili vaše kamarády. Válečný zločin totiž není jenom odpalování raket na školy, divadla nebo nemocnice. Je to i situace, kdy vám selžou nervy. Můžete si říkat, že byste to nikdy neudělali, ale když vám někdo zabije celou rodinu a pak před vás přivede pachatele a vy máte zbraň v ruce v tu chvíli rozhoduje vaše etika. Jestli věříte ve spravedlnost, nebo věříte v kulku v automatické pušce.

Zásadní problém už je v nastavení OSN. Současná OSN je výsledkem druhé světové války. Máte tam tedy pět vítězných mocností – Sovětský svaz, jehož místo dnes převzalo Rusko, a potom Spojené státy, Velkou Británii, Francii a Čínu. To jsou v podstatě vítězné mocnosti druhé světové války. Systém byl nastavený tak, že těchto pět států má absolutní právo veta. U nás má právo veta například prezident. Ve většině států ale existuje možnost takové veto nějakým způsobem přehlasovat.

Rada bezpečnosti OSN je nastavená jinak. Těchto pět států má absolutní veto a dokáže zablokovat v podstatě cokoliv. A většinou je to samozřejmě něco, co je v jejich vlastním zájmu nebo v zájmu jejich spojenců. Rusko dneska dokáže vetovat cokoliv, co se jim nelíbí v souvislosti s ukrajinským konfliktem a nedá se to nějakým způsobem obejít. Takže v konfliktu na Ukrajině je OSN absolutně bezzubá. To ale neznamená, že by byla bezzubá v ostatních částech světa. Když se ale podíváte zpětně do novin, tak prakticky pokaždé, když jsou americké volby, se do OSN začne kopat. Protože OSN je takový dobrý míč, do kterého se dá kopnout.

V první kapitole knihy tomu říkám opojení mocí. Začíná drobnostmi, třeba VIP vstupenkou, díky které se člověk cítí lepší než ostatní. Čím výš je ale v hierarchii a čím větší má moc, tím závažnější mohou být následky. Proto je důležitý systém vnitřní kontroly a vyšetřování. Kniha není kritikou OSN jako takové, ale popisem selhání jednotlivců, která jsme vyšetřovali. Každá společnost i organizace se potýká s korupcí, důležité však je, aby měla mechanismy, které ji odhalují a řeší.

Madeleine Albrightová se podílela nejen na vzniku tribunálů pro bývalou Jugoslávii a Rwandu, ale také na prosazení Úřadu pro vnitřní dohled OSN v roce 1993. Ten měl kontrolovat využívání finančních prostředků a vyšetřovat případná selhání uvnitř organizace.

Ne, v oblasti opojení mocí jsem to nezažil. Když jsme zatýkali prvního válečného zločince, pana Dokmanoviće, pohybovali jsme se na hranici zákonnosti. Právníci upozorňovali, že vylákat někoho pod záminkou přes hranice a tam ho zatknout může být nelegální. Naši právníci ale tvrdili, že pokud zajistíme férový postup, je to legální. Museli jsme mu říct, kdo jsme a proč ho zatýkáme, a nesměli jsme ho fyzicky zneužít nebo zranit, pokud se sám nebrání.

Byla to operace, před kterou nás mnozí varovali kvůli riziku zranění nebo smrti. Přesto jsme do ní šli, protože jsme věřili, že je správné přivést válečného zločince před spravedlnost. Nešlo o opojení mocí ani o seberealizaci či předvádění se. Nikdo z týmu, včetně Kevina Curtise, Dennise Milnera, Clema Williamsona a polského týmu GROM, takové ambice neměl. Naším cílem bylo postavit před spravedlnost člověka, který byl jedním z pachatelů vraždy 265 lidí. Ani riziko, které jsme podstoupili, nebylo projevem opojení mocí.

Poprvé mě na to upozornila manželka v roce 1999, kdy jsem jako šéf mise v Kosovu dohlížel na exhumace. Z masových hrobů jsme vyzvedli přibližně 2800 těl, převážně kosovských Albánců, ale i Srbů. Práce se opakovala každý den – vyšetřování, exhumace, zprávy, logistika a problémy v týmech. Pak jsem se vrátil domů, kde lidé řešili normální starosti. Manželka mi připomněla, že právě ty jsou normální, zatímco to, co dělám já, normální není.

Člověk sám často nevidí, co s ním dlouhodobý stres dělá. Proto je důležité mít někoho, kdo vás na to upozorní. Měl jsem velkou výhodu v rodině a také jsem si našel způsob, jak se odreagovat. Pro mě to byl golf, čtyři hodiny v přírodě, kde se člověk dokáže úplně odpoutat od práce a vrátit se do normálního světa.

Je OSN stejně jako demokracie nedokonalý systém, který ale zatím nemá lepší alternativu? Může se nenávist způsobená válkou na Ukrajině přenášet z generace na generaci? Jak popisuje Durza pokusy o jeho diskreditaci? Poslechněte si celý rozhovor s bývalým vyšetřovatelem válečných zločinů Vladimírem Dzurem v úvodu článku nebo v podcastových aplikacích.