Článek
Tento komentář byl původně natočen pro Český rozhlas Plus.
Jde samozřejmě o reakce obyvatel Ruské federace na tzv. částečnou mobilizaci vyhlášenou Vladimirem Putinem. Takzvaná je proto, že příslušný prezidentský výnos nic o částečnosti neříká. V českém veřejném prostoru jsem zaznamenal určitá očekávání, že teď se už Rusové konečně proberou, když jde o jejich životy, a začnou proti Putinovu režimu pořádně buntovat.
Kdo sleduje zprávy, ví, že nic takového se neodehrálo. Jako už mnohokrát předtím vyšlo ve větších městech do ulic dohromady několik tisíc lidí a více než tisíc pak policie zatkla. Když tyto lidi ozbrojenci brutálně mlátili, stála kolem spousta přihlížejících a v lepším případě tu hrůzu natáčel někdo na mobil. Žádná vzpoura.
To je ovšem zpráva o duševním stavu těch, kteří přece jen protestovat šli. To je nepatrná menšina. V dostupných anketách se nálada Rusů dělí přibližně napůl. Jedni mobilizaci odmítají, druzí ji vítají a jsou připraveni položit život za císaře pána… pardon, za Vladimira Vladimiroviče. Ti druzí jsou zachyceni na stále přibývajících videích z míst, kde nastupují do vojenských autobusů a říkají, že si holt jedou zastřílet.
Odpůrci, kteří mají podnikavého ducha, se okamžitě vydali na ještě přístupné a propustné hranice Ruska. Finsko a Gruzie měly prim, až se finští představitelé nechali slyšet, že zemi pro Rusy uzavřou. Ti, kteří byli vždy raději pasivní, se ptali například exšéfredaktora zakázaného Echa Moskvy Alexeje Venediktova v jeho online pořadu na YouTubu. Mně nejvíce učarovaly dvě otázky: „Jak mohla situace dojít až k tomu, co máme dnes“ a „Kam utéct a co dělat“.
Michael Nacke, někdejší redaktor Echa Moskvy a už dlouho samostatný vloger, zase napsal, že se ho ptají diváci na radu, jak se mají schovat před mobilizací. Ptají se z Ruska, Nacke je ovšem dávno v emigraci v Gruzii. Jaká je úroveň těchto obyvatel Ruské federace a nakolik jsou pro Putina nebezpeční, není nutné rozsáhle vysvětlovat. Nula od nuly pojde.
Je užitečné znát klasickou ruskou literaturu. Michail Lermontov, což je jeden z jejích pilířů, napsal v roce 1841: „Sbohem, nemyté Rusko, země otroků, země pánů. Sbohem, modré uniformy, i tobě, lide, jenž jsi jim oddán.“ A Michail Saltykov-Ščedrin v nesmrtelné knize Historie jednoho města (v českém překladu Historie města Hloupětína), která je podle mě nejlepším vylíčením Ruska, napsal v roce 1870 o obyvatelích tohoto Hloupětína: „Klečeli a čekali. Věděli přece, že takto buntují, ale neklečet nedokázali.“
Klasikové znali své pappenheimské.