Článek
Velké sólo si tam odehrála bývalá ministryně Černochová, která opět prokázala, že stále nepochopila, kdo má jaké kompetence. Ano, za doby jejího působení možná ministerstvo reálně řídil její politický náměstek, ve standardní situaci však ministerstvo řídí ministr a ten je také zodpovědný za naplňování našich závazků. Nikoliv náměstek pro řízení Sekce obranného plánování, kterým byl v letech 2015 až 2019, tedy v době růstu rozpočtu s jedinou výjimkou, Jakub Landovský. Mimochodem, Jakub měl ve své kompetenci střednědobé plánování, nikoliv akvizice nebo čerpání rozpočtu.
Je také důležité dodat, že k té jediné výjimce v setrvalém růstu čerpání rozpočtu Ministerstva obrany došlo po letech, kdy obranu decimovala ODS, jen jednou, a to v roce 2016. Došlo k tomu proto, že tehdejší ministr Martin Stropnický striktně trval na dodržování zákonů a pravidel při nákupech. Trval na tom, aby se hledala nejlepší a ekonomicky nejvýhodnější varianta. Že je to v prostředí armádních nákupů obtížné? Že je to obtížné v prostředí, kde na některých klíčových funkcích na ministerstvu i v armádě sedí lidé, u kterých se spíš oceňuje servilita než odbornost? Jasně, je to obtížné, ale to je o odpovědnosti ministra.
Opačný přístup, než měl Martin Stropnický, nám předvedla paní Černochová, kdy nechávala své podřízené podepisovat kontrakty za desítky miliard, aniž by bylo možné korektně porovnat různé nabídky a z nich vybrat tu nejlepší, to má jen dva důsledky. Její přezdívku mezi vojáky „shopaholic Jana“ a skutečnost, že nyní není možné pokračovat v celé řadě nezbytných modernizačních programů. Zato máme podepsané smlouvy na celou řadu projektů, které po nás v alianci nikdo nechce a za ceny, za jaké je nikdo jiný na světě nepořizuje.
A to ani nezmiňuji její oblíbené zálohové platby. Desítky miliard vyplacených předem za vybavení, které buď nikdy nedorazí, nebo dorazí s mnohaměsíčním až mnohaletým zpožděním. Do učebnic toho, jak nevyjednávat, vstoupil i případ Gripenů. Černochová dodavatele nejdřív vyhodila, aby vzápětí zjistila, že se bez něj neobejde, a musela prosit o prodloužení pronájmu těchto letounů. Překvapivě ho dostala. Nepřekvapivě za dvojnásobnou cenu. Takhle by bylo možné pokračovat donekonečna.
Takže znovu to zásadní. Hodnocení NATO, které říká, že jsme na obranu v roce 2025 nevydali ani zoufalá a nedostatečná 2 % HDP, jde za vládou ODS. To, že jsme v roce 2025 nijak nepokročili v naplňování výstavby našich schopností, jde za vládou ODS. To, že jsme nakupovali za podivných okolností a za podivné ceny, jde za vládou ODS. A v neposlední řadě i to, že jsme do výdajů na obranu začali započítávat věci, které s ní nijak nesouvisely, je novinka zavedená za vlády ODS.
Žijeme v době bezprecedentního růstu bezpečnostních hrozeb. Potřebujeme politiky, kteří si to uvědomí a patřičně navýší rozpočet. Politiky, kteří budou nakupovat transparentně a efektivně. Politiky, kteří budou respektovat doporučení vojáků, a nikoliv zbrojařů. A hlavně potřebujeme politiky, kteří nám o obraně přestanou lhát.
Jak to bude dál, uvidíme při příštím hodnocení NATO v roce 2027. Dosud je to jen jedna velká ostuda a za uplynulé dva roky ta vůbec historicky největší.
Milan Mikulecký má zkušenosti z manažerských pozic v byznysu i státní správě jak v České republice, tak v zahraničí. Se svými hosty diskutuje před kamerou a mikrofonem bez ohledu na dnešní většinové názory. Hlas volajícího na poušti je historicky vyjádřením toho, kdy někteří lidé hlasitě upozorňovali ostatní na nebezpečí, do kterého se jejich společenství dostává, a nebyli včas vyslyšeni. Každý týden otevíráme nové téma.
Odebírejte Hlas na poušti také v podcastových aplikacích a nový díl vám neuteče:
Poslechněte si také naše další podcasty: