Hlavní obsah

Rusko dobře ví, kde končí. Tam, kde se ho nebojí

Václav Havel svého času prohlásil, že „Rusko způsobilo v minulosti mnoha národům a posléze celému světu hodně trápení mimo jiné tím, že nikdy přesně nevědělo, kde začíná a kde končí.“ Zčásti s ním souhlasím. Především v tom, že Rusko nikdy nepřestalo uvažovat jako imperiální mocnost.

Rusko končí tam, kde se ho nebojíVideo: Novinky

Článek

Ať už si říkalo Ruské impérium, Sovětský svaz, nebo Ruská federace, Rusko vždy usilovalo o kontrolu nad územími a národy, které si podmanilo. Na rozdíl od někdejších velmocí, jako byly svého času Španělsko, Francie či Velká Británie, tak ruská říše nikdy neprošla procesem dekolonizace.

S Václavem Havlem však nesouhlasím v tom, že by Rusko nevědělo, kde končí. Rusko to ví velice dobře. Končí tam, kde z něj nemají strach. Ruská propaganda po staletí vytváří obraz neporazitelné vojenské velmoci. Přitom ve všech válkách, na jejichž vítězstvích tento obraz staví, Rusko nikdy nebojovalo samo, ale vždy se opíralo o spojence.

Rusko každý týden zkouší, kam může zajít a Evropa jen vyděšeně kvoká. Nechám stranou kybernetické a hybridní útoky u kterých sice je znát ruský rukopis, ale stačí, když se podíváme na přímé vojenské útoky, kde vidíme jejich brutální nárůst. Od útoků na civilní lodě neutrálních států v rumunských výsostných vodách, což je z právního hlediska stejné, jak kdyby k útokům došlo v třeba proti vlaku na pevnině, až po páteční útoky na polské území prostřednictvím střel s plochou dráhou letu.

Naší reakcí je opět jen vyděšené kvokání. Opět slova, odsouzení a obavy z eskalace.

Přitom jeden z nástrojů, jak na ruské útoky reagovat, leží na stole nejpozději od podzimu roku 2022. Jde o možnost nasazení vzdušných sil a prostředků protivzdušné obrany z území evropských členů NATO k ničení ruských střel a dronů ve vymezeném vzdušném prostoru Ukrajiny, případně Moldavska. Samozřejmě se souhlasem těchto zemí.

Nešlo by o útoky na ruské území ani o snahu ničit ruská pilotovaná letadla. Šlo by o obranu před prostředky, kterými Rusko útočí na civilní cíle, včetně cílů na území členských zemí EU a NATO.

Přitom pozitiva jsou zřejmá. Rozšířili bychom hloubku obrany a získali více času k zásahu proti přilétajícím hrozbám. Naši vojáci by získali reálné zkušenosti s ničením toho nejlepšího, čím může protivník v budoucnu útočit přímo na nás. A v neposlední řadě bychom ochránili alespoň část civilního obyvatelstva třetích zemí před ruským vzdušným terorem.

Vyhneme se tak masivní uprchlické vlně, kterou můžeme v opačném případě během letošní zimy očekávat. Tak snad se Evropa vzpamatuje. A nepodělá.

Milan Mikulecký má zkušenosti z manažerských pozic v byznysu i státní správě jak v České republice, tak v zahraničí. Se svými hosty diskutuje před kamerou a mikrofonem bez ohledu na dnešní většinové názory. Hlas volajícího na poušti je historicky vyjádřením toho, kdy někteří lidé hlasitě upozorňovali ostatní na nebezpečí, do kterého se jejich společenství dostává, a nebyli včas vyslyšeni. Každý týden otevíráme nové téma.

Odebírejte Hlas na poušti také v podcastových aplikacích a nový díl vám neuteče:

Poslechněte si také naše další podcasty:

Výběr článků

Načítám