Hlavní obsah

Nebojím se muslimů, bojím se hlupáků. Našich i těch, kteří přicházejí

Ve vypjaté atmosféře konfliktů na Blízkém východě, které jsou prostřednictvím početné skupiny migrantů a jejich sympatizantů z řad extrémní levice přenášeny i do Evropy a USA, se v německém Hamburku sešla nejprve tisícovka a o dva týdny později již dvojnásobný počet islamistů. Následující komentář je součástí podcastu Hlas na poušti Milana Mikuleckého.

Foto: Novinky

Hlas na poušti Milana Mikuleckého

Článek

To by v dnešní Evropě asi nebylo nic neobvyklého, přestože je to podle mě nepochopitelné, protože pokud by podobné akce se stejnými požadavky, jaké slýcháme pod palestinskými prapory, uspořádali například neonacisté, policejní zásah by přišel velice rychle.

Nicméně žijeme ve světě, kde vrcholní představitelé morálně prohnilé OSN pořádají vzpomínkové akce na „řezníka z Teheránu“, který ve funkci íránského prezidenta zahynul při nehodě vrtulníku. A opravdu nemám na mysli stažení vlajek na půl žerdi, který vycházel z diplomatického protokolu.

Žijeme totiž ve světě, kdy pozůstalým po muži, jehož odchod do pekla s velkým ulehčením přijala řada Íránců, kondolují nejen zmatení vrcholní představitelé Evropské unie, ale třeba i mluvčí generálního tajemníka NATO. Přitom Ebráhím Raísí měl na svých rukách krev nejen Íránců, ale i právě vojáků z členských zemí NATO. Režim, který reprezentoval, byl a stále je ten, který rozdmýchává konflikty, které mají extrémně negativní dopady na naše životy. Ale zpět do Hamburku a k „našim“ islamistům.

Světové humanitární organizace nemají rády západní svět, říká poradce premiéra

Hlas na poušti

Proč říkám našim? Protože nežijeme v izolovaném světě, ale ve sjednocené Evropě, kde kromě řady výhod, které nám naše členství přináší, následují i některé nevýhody. Například, že když si v sousedním Německu zvolí do křesla spolkové kancléřky populistickou paní, která se řídí ani ne tak průzkumy veřejného mínění, jako spíš tím, jak vypadá v médiích, tak se její rozhodnutí vzápětí vždy přenesou i na ostatní členské země.

Zvlášť pak na ty, které jsou v jejím přímém sousedství. A o České republice, jejíž ekonomika je reálně sedmnáctou spolkovou zemí, to platí dvojnásob. Je také fér přiznat, že jí tehdy kromě médií tleskala i část veřejnosti a politici z dalších zemí sedmadvacítky, kteří vždy chtějí být v té aktuálně „správné partě“.

Vyhrožování od extrémistů

A opět si dovolím připomenout, že Angela Merkelová těch chyb nasekala celou řadu, nejde totiž jen o zpackanou migrační politiku, ale také o populistické rozhodnutí o ukončení provozu jaderných elektráren, ruku v ruce s tlakem na ukvapený přechod na údajně čisté zdroje energie. V realitě představované zejména zemním plynem z Ruska. Z toho Ruska, které nikdy v historii neváhalo využít příležitost, když mu někdo položil hlavu na špalek.

Nicméně teď už opravdu k tomu, co mě přivedlo k mému dnešnímu zamyšlení. Totiž reakce politiků na bezostyšné vyhrožování od extrémistů v Hamburku, kterým jsme přitom v minulosti otevřeli náruč bezpečného domova.

Napřed v rychlosti ty německé reakce. Nikoho nepřekvapí, že byly opět poněkud lumíkovské. Ještě před první demonstrací síly islamistů se na zasedání hamburského parlamentu hlasovalo o výzvě k zákazu extrémistické organizace Muslim Interaktiv, která akci pořádala a která je nástupcem nechvalně proslulé Hizb ut-Tahrir, která byla zakázána již v roce 2003. 

Asi nepřekvapí, že pro návrh křesťansko-demokratické CDU hlasovala již jen AfD, a tudíž tento návrh neprošel přes jednotný blok Sociálních demokratů (SPD) a Strany Zelených, kteří mají v podpoře různých teroristů dlouhou tradici. První pochod se tedy uskutečnil a po jeho skandálním průběhu, kdy i německá média nelibě komentovala požadavky na konec demokracie v Německu a její nahrazení chalífátem, tak na ten druhý již platila „přísná“ pravidla.

V Hamburku znovu žádalo přes dva tisíce islamistů vznik chalífátu

Evropa

Výsledkem bylo, že islamistů dorazilo více než dvakrát tolik a rozčilovali se nad údajnou cenzurou, aby na závěr všechna pravidla nastavená německým státem stejně porušili. Nicméně ani to německé ministryni vnitra Nancy Faeserové ze sociální demokracie nezabránilo v tom, aby se pochválila, jak to všechno hezky zvládla.

A teď přeskočím do Čech, kde v rámci diskuse o tom, co se vlastně na tom prvním pochodu Hamburkem odehrálo, někdo, kdo má na starosti sociální sítě českého ministra vnitra, napsal dnes již zlidovělou reakci: „Přes tisíc muslimů požadovalo… A co se ve skutečnosti stalo? Nic. Dobrou noc.“

Ta reakce, když nechám stranou jistou aroganci, je strašně hloupá, islamisté nejsou muslimové, a pokud tento výrok někomu nahrává, tak jen extrémistům, a to extrémistům na obou stranách spektra.

Na tom jednom, kdy legitimizuje požadavky extrémistů jako něco, co nestojí ani za pozornost, přitom, znova opakuji, šlo o otevřené výzvy k násilnému svržení demokratického zřízení a nastolení diktatury. Tedy něco, co zrovna ministerstvo vnitra poměrně obsáhle „pitvá“ například ve své aktuální výroční zprávě o extremismu a koncepci boje proti extremismu.

Na té druhé straně extrémního spektra pak stojí ti, kteří mají v rukávu jednoduchá řešení, a ještě rychlejší odsudky pro lidi, o kterých toho v zásadě příliš nevědí. Tito lidé, a ti kteří jim naslouchají, tak mají vlastně od představitele státní moci potvrzeno, že co muslim, to nepřítel našeho způsobu života. Přitom nic není více vzdáleno pravdě.

Není to ani dezinformace, je to jen lež s potenciálem napáchat velké škody. Měl jsem možnost strávit v čistě muslimských nebo většinově muslimských zemích kus svého života a nikdy jsem se nesetkal s nenávistí. Naopak. A je jedno, zda to bylo v zemích extrémně bohatých, jako je Saudská Arábie a její sousedé, nebo extrémně chudých, jako je třeba Jemen. Vždy jsem se dočkal pohostinství a vzájemného respektu.

Dokonce i upřímného zájmu o náš způsob života, a spíš o to, co nás jako lidi spojuje. Naopak s nenávistí a pocitem ohrožení se setkávám zde, a to od lidí, kteří údajně ze svých zemí uprchli před nebezpečím, které by nám tu ale chtěli zavádět.

Mluvit o těchto lidech jako o muslimech je urážkou velké části z oněch 1,9 miliardy lidí, kteří se dnes celosvětově k islámu hlásí. Ano, islám není jednotný, kromě dvou až tří hlavních větví (je otázka nakolik Kharijity můžeme ještě dnes považovat za významnou větev) je v něm řada názorových proudů a některé z nich jsou extrémní a násilné, ale pokud se například v rámci křesťanství a jeho dnešních šesti hlavních směrů podívám na chování představitelů ruské pravoslavné církve, opravdu nemají daleko k ajatolláhům z Teheránu.

Jednoduché pravdy

S jistou mírou zjednodušení mohu sám za sebe říct, že čím vzdělanější lidé, tím více chápou, že vedle sebe dokážou žít v míru a vzájemném respektu lidé různých ras a vyznání. A opět mluvím z vlastní zkušenosti, když jsem se svými přáteli ze Spojených arabských emirátů v Evropě nebo USA, tak oni, ale i jejich ženy či přítelkyně chodí oblékány „evropsky“.

Dívky si v naprosté většině ani nezakrývají vlasy a připadá jim to naprosto samozřejmé. Stejně jako mě připadá naprosto samozřejmé, že když jsem já na návštěvě v jiném kulturním prostředí, respektuji tamější pravidla.

Hloupí lidé snadněji podlehnou jednoduchým pravdám a snadněji se dají manipulovat do střetu my versus oni. Náš současný problém je primárně v tom, že dovolujeme nekontrolovaný a neregulovaný příchod masy těch hloupých, kteří jsou pak snadným cílem lidí jako je třeba Joe Boateng. Jeden z viditelných členů Muslim Interaktiv, který navíc rozhodně svým oblékáním, mluvou a koneckonců ani prezentací na sociálních sítích nepůsobí jako tradiční muslim. A opět je třeba zdůraznit, že zdaleka ne všichni příchozí, kteří se k nám chovají, nebo vůči nám smýšlejí nepřátelsky, jsou muslimové.

Opravdu bych byl moc rád, kdybychom dokázali extrémisty nazývat extrémisty a kriminálníky zase kriminálníky. A hlavně se tak vůči nim chovat. Tedy neomlouvat je donekonečna tím, že jsou jiní a musíme je chápat, nebo dokonce se jim přizpůsobovat. Vezměme si v tomto směru příklad právě z islámského světa, který se otevřel cizím vlivům, ale bez toho, že by se podroboval a nechal se připravit o to, co je pro jeho společnost odkazem jeho předků. Jen tak i my máme možnost nejen uchovat to, v čem jsme jedineční, ale i jako společnost vůbec přežít.

Milan Mikulecký má zkušenosti z manažerských pozic v byznysu i státní správě jak v České republice, tak v zahraničí. Se svými hosty diskutuje před kamerou a mikrofonem bez ohledu na dnešní většinové názory. Hlas volajícího na poušti je historicky vyjádřením toho, kdy někteří lidé hlasitě upozorňovali ostatní na nebezpečí, do kterého se jejich společenství dostává, a nebyli včas vyslyšeni. Každý týden otevíráme nové téma.

Odebírejte Hlas na poušti také v podcastových aplikacích a nový díl vám neuteče:

Poslechněte si také naše další podcasty:

Výběr článků

Načítám