Kdo je v Libanonu okupant a kdo osvoboditel? Odpověď není jednoznačná

Libanon, kdysi kvetoucí země, která se bohužel již několik desetiletí potácí v pekle nekonečných konfliktů, původně vznikl jako kompromis mezi náboženskými skupinami. Vše začalo v letech 1858–1860, kdy na území Osmanské říše v okolí hory Libanon došlo ke krvavým střetům, při nichž zahynuly tisíce křesťanů. Přitom je třeba zmínit, že křesťanské komunity na území dnešního Libanonu jsou starší než islám a některé z nich mají kontinuitu sahající do pozdně římského a byzantského období.

Osmanská říše, v té době již na nezadržitelně klesající trajektorii, sice nakonec proti násilí zasáhla, krize však otevřela prostor i pro intervenci evropských mocností vedenou Francií. Výsledkem byl roku 1861 autonomní Mutasarrifát Hory Libanon, sice stále pod osmanskou svrchovaností, ale řízený křesťanským guvernérem a s administrativní radou složenou podle zastoupení jednotlivých náboženských komunit.

Po skončení první světové války a faktickém rozpadu Osmanské říše zde vzrostl vliv Francie, která toto území zásadně rozšířila. Od té doby se také Francie definitivně považuje za jakéhosi protektora a ochránce Libanonu. Dne 1. září 1920 generál Henri Gouraud vyhlásil Velký Libanon – Grand Liban. K Hoře Libanon byly připojeny Bejrút a další pobřežní města, sever včetně Akkaru, údolí Bikáa a další oblasti. Tehdy tak byly v zásadě definovány hranice dnešního Libanonu.

Problém byl v tom, že logická francouzská snaha o vznik dostatečně velkého a ekonomicky životaschopného území s přístavy, zemědělskou půdou a strategickou hloubkou znamenala, že na tomto území žily i další etnické a náboženské skupiny, které neměly vždy stejný pohled na směřování státu. Každopádně během prvního sčítání obyvatel na tomto území byl zřejmý jednoznačně dominantní křesťanský charakter budoucí země. Křesťané zde tvořili 56,5 %, sunnité 19,8 %, šíité 16,7 % a konečně drúzové 6,9 % obyvatel.

Libanonská republika sice získala svou první ústavu již roku 1926, ale za skutečný rok vzniku Libanonu bych označil až rok 1943. Tehdy Libanon získal nezávislost na Francii a současně maronitský prezident Bišára al-Chúrí a sunnitský premiér Rijád as-Sulh vytvořili nepsaný Národní pakt.

Tímto paktem většinoví křesťané přijali, že Libanon patří do arabského světa a nebude do budoucna orientován čistě na Západ. Muslimové naopak přijali existenci samostatného Libanonu v celé jeho rozloze a opustili své požadavky na jeho připojení k Sýrii. V té době také vzniklo schéma, které přetrvalo dodnes, prezidentem země je maronitský křesťan, předsedou vlády sunnitský muslim a předsedou parlamentu šíitský muslim.

Následovalo období zlatého věku Libanonu. Přestože země neměla ropu, Bejrút se rychle stal finančním, obchodním, mediálním a kulturním centrem arabského světa. Tamní lehce benevolentní bankovní systém přitahoval kapitál z širokého okolí. Turistika prosperovala, a to nejen ta z arabských zemí.

Navštívit Bejrút patřilo k potvrzení společenského statusu i v Evropě nebo USA. Libanon měl stejné vymoženosti jako tehdejší vyspělý svět, svobodomyslné univerzity, noční život, tisk i kulturní scénu a zejména míru občanských svobod, která byla v okolních zemích s výjimkou Izraele nepředstavitelná.

Na rozdíl od chudého Izraele byl ale Libanon skutečně bohatou zemí. Bohatou, ale poněkud naivní, pokud šlo o zajištění vlastní bezpečnosti. V jeho bezprostředním okolí se totiž vlastně permanentně válčilo.

Libanon se zapojil pouze do jedné z těchto válek, a to do první války proti sotva vzniklému Izraeli v roce 1948. A je nutné dodat, že bez velkého nadšení a ve srovnání s Egyptem, Jordánskem, Sýrií nebo Irákem spíše symbolicky. V podstatě jediný větší střet o vesnici Malkíja, která ležela jen několik set metrů jižně od libanonské hranice, skončil pro libanonskou armádu dost rozpačitě.

Přestože Libanonci měli převahu v počtu mužů šest ku jedné a v množství techniky v podstatě neporovnatelnou, protože na libanonské straně došlo k nasazení tanků, dělostřelectva i letectva, tak izraelská rota A 11. z praporu brigády Oded o nějakých sedmdesáti mužích měla k dispozici jen lehké pěchotní zbraně. Přesto Izraelci po několikeré změně tuto vesnici definitivně 31. října 1948 ovládli.

Již 23. března 1949 podepsaly Libanon a Izrael dohodu o příměří. V této dohodě se obě strany zavázaly respektovat mezinárodní hranici a také to, že pozemní, námořní ani vzdušné síly nebudou proti druhé straně podnikat nepřátelské akce.

Přestože tedy mezi nimi nebyla uzavřena žádná mírová smlouva a nebyly navázány žádné diplomatické vztahy, do doby výbuchu palestinského teroru byla tato část izraelské hranice tou vůbec nejklidnější. Klid ostatně panoval i na libanonské straně a země cedrů se nezapojila do žádné z dalších arabských válek, které měly Židy definitivně zahnat do moře.

Bohužel s koncem šedesátých let a zejména po velkém výprasku arabských zemí v šestidenní válce v roce 1967 přinesli Palestinci válku i na území Libanonu. Fatah a další palestinské organizace začaly používat Libanon jako svou základnu pro útoky proti Izraeli, a protože libanonská vláda a její ozbrojené složky nebyly schopny proti teroristům zasáhnout, začal proti nim na libanonském území zasahovat Izrael.

Další hřebíček do rakve libanonského blahobytu byl zatlučen v roce 1969, kdy pod tlakem arabských zemí podepsal Libanon s Palestinci Káhirskou dohodu. Ta umožnila palestinským teroristickým organizacím značnou autonomii a umožnila jim útoky proti Izraeli z libanonského území. Libanon tím, že připustil existenci ozbrojené struktury, kterou ale nekontroloval, de facto dobrovolně ztratil jeden ze zásadních atributů státnosti – monopol na legitimní ozbrojenou moc.

Definitivní zlom pak znamenal počátek sedmdesátých let, kdy se Palestinci obrátili proti jednomu ze svých ochránců, jordánskému králi, a pokusili se ho svrhnout. Navíc ne úplně hezky, za použití zbraní. Poté, co bylo zavražděno mnoho Jordánců, se jejich ozbrojené složky přestaly úplně kontrolovat a Palestinci nakonec ještě rádi utíkali do bezpečí do Izraele a bohužel také do Libanonu. „Rozjetí“ Palestinci kromě dalších útoků na Izrael rozpoutali válku proti svým novým hostitelům a nejpozději od 13. dubna 1975 se Libanon propadl do pekla občanské války.

Přestože se Palestinci věnovali zejména bojům proti křesťanům, nezapomínali ani na Izrael. Ten se do již tak nepřehledného konfliktu poprvé rozsáhleji zapojil v roce 1978 a zejména pak v roce 1982, kdy se pustil do masivní invaze na území Libanonu. Úmyslně neříkám do války proti Libanonu, protože cílem nebylo obsadit a dlouhodobě okupovat libanonský stát. Cílem bylo zabránit dalším masakrům izraelských civilistů, které měly svůj počátek na územích Libanonu, která již libanonská vláda neovládala.

Cílem invaze bylo především zničit vojenskou infrastrukturu Palestinců. Izraelská armáda postupovala až k Bejrútu, který obléhala. Arafat a vedení Organizace pro osvobození Palestiny bohužel po západním zásahu nakonec Libanon opustili a přesunuli se zejména do Tuniska. Za sebou nechali zničenou zemi, kde s pomocí šílených mulláhů z Teheránu vznikla nová síla – Hizballáh.

Hizballáh na rozdíl od Arafata budoval víc než jen vojenskou sílu. Vybudoval politickou stranu, vojenskou organizaci, síť škol, nemocnic, charitativních institucí a sociálních služeb. A ty už mu neplatil jen Írán, který se nadále soustředil zejména na dodávky zbraní a financí pro teroristické útoky. Placení toho, co Hizballáhu v rozvrácené zemi přineslo ohromnou popularitu, tedy právě sociální pomoci, na sebe dobrovolně převzali připitomělí Evropané a Američané.

Přestože občanská válka v Libanonu oficiálně skončila v roce 1989 dohodou uzavřenou v saúdskoarabském Taifu, zárodek dalších válek zůstal zachován. Taíf totiž předpokládal odzbrojení všech milicí. Hizballáh však odzbrojen nebyl a jeho arzenál byl nadále tolerován pod argumentem pokračujícího „odporu“ proti izraelské okupaci.

Realita byla taková, že neexistovala žádná síla, ani libanonská, ani mezinárodní, která by měla chuť tuto svého času nejsilnější teroristickou armádu světa odzbrojovat. To potvrzuje i fakt, že po stažení Izraele z území Libanonu v roce 2000, a tedy pominutí důvodu k „odporu“, Hizballáh zbraně neodevzdal. Naopak pod dohledem a ochranou modrých přileb OSN přisouval nové zbraně, budoval rozsáhlé podzemní komplexy a zejména neustále útočil na Izrael.

Podle mého názoru reálně jediným, kdo Libanon dlouhodobě okupuje, je právě íránská proxy síla, která se jmenuje Hizballáh. Je to Hizballáh, který si uzurpuje funkce, jež příslušejí státu. Je to Hizballáh, kdo rozhoduje o tom, co libanonské armádě a policii dovolí, co mohou na území své země dělat a kam mohou jít.

Naproti tomu Izrael nikdy nechtěl připojit libanonské území. Hizballáh možná není okupantem v puristicky právním smyslu. Je něčím pro Libanon ale stejně zhoubným, ozbrojeným státem ve státě, jehož strategické rozhodování je zásadně svázáno se zájmy Teheránu. Na příkladu Egypta a Jordánska je ostatně vidět, že pokud došlo k dohodě o mírovém soužití, Izrael těžce vydobytá území navrátil.

Moc bych Libanonu a jeho obyvatelům přál, aby Izrael osvobodil Libanon od Hizballáhu a následně se stáhl. Přál bych Izraeli, aby získal další kus hranice, odkud na jeho území nebudou létat rakety. Přál bych nám tady v Evropě, aby Libanon přestal být dalším zdrojem nestability a migrace k nám.

Bohužel Francie a Evropská unie sice oficiálně požadují odzbrojení Hizballáhu a obnovení monopolu libanonského státu na zbraně, současně však tlačily na zastavení izraelského postupu právě ve chvíli, kdy byl Hizballáh pod největším vojenským tlakem.

Podle mě tím riskují opakování starého scénáře, válka se zastaví dříve, než je odstraněna její příčina. Hizballáh dostane čas obnovit své síly a Libanon zůstane i nadále státem, který nekontroluje všechny zbraně na vlastním území. Zejména ty zbraně, které na dálku řídí revoluční gardy z Teheránu.