Greta Thunbergová coby maskot boje s globálním oteplováním je definitivně ze hry

Jiné příklady z historie, kdy si ťukáme na čelo a říkáme si, jak mohli být ti lidé tak hloupí, jsou staršího data. Konkrétně z roku 1212. Tehdy v Evropě, nezávisle na sobě, vznikla relativně daleko od sebe (na tehdejší dobu) dvě náboženská hnutí.

Ve Francii to byl asi dvanáctiletý pasáček Étienne z Cloyes, který tvrdil, že se mu zjevil Kristus a pověřil ho cestou do Svaté země. V německých zemích se stejným nápadem přišel mladík, nám dnes neznámého věku, Nikolaus z Kolína.

Desítky tisíc lidí jim tehdy uvěřily. Nebyly to jen naivní děti, jak se občas traduje, byli to lidé všech věkových kategorií, kteří uvěřili, že naplňují boží vůli. Nikdo z nich neřešil, že na cestu do Svaté země nemají vyřešenou dopravu, logistiku, nedisponují vojenskou silou, zkrátka nemají žádný realistický plán. Protože prostě věřili „vyvolenému“ dítěti a jakékoliv kritické myšlení šlo stranou.

Ve Francii měli štěstí, že tam v té době vládl král Filip II., a ten masové hysterii nepodlehl. Celý příběh se mu zdál podivný, svolal tedy významné vědce různých názorů a na základě jejich doporučení poblouzněným lidem přikázal, ať se vrátí domů. Tím celá šaškárna skončila.

V budoucím Německu měl příběh mnohem tragičtější konec. Nikolaus se svými stoupenci vyrazili na dlouhou a náročnou cestu přes Alpy, během které část z nich zemřela hladem, vyčerpáním, další cestu vzdali. Tisíce z nich nakonec dorazily do Janova. Začali se modlit, protože, jak jim prorokoval Nikolaus, nyní se mělo moře rozevřít a oni měli dojít do Svaté země. Nestalo se ale nic, tedy kromě zmařených lidských životů.

Vzpomněl jsem si na tyhle příběhy, když jsem sledoval záběry z koncertu primárně antisemitských hudebníků z minulého týdne v severním Irsku. Tam se bez většího zájmu ostatních parteigenosse potácela podivná figura se všemi vnějšími ozdobami novodobých neonacistů. Pod kuklou ale byla schovaná někdejší „hvězda“ všech bojovníků s klimatem Greta Thunbergová.

Její životní příběh privilegovaného dítěte není nutné nijak zvlášť rozebírat, nijak nevybočuje ze šablony jiných rozmazlených dětí ze Západu. To, co je jiné, je okamžik, kdy dospělí a mocní lidé našeho světa začali naslouchat dětským blábolům s posvátnou úctou, stejně jako ti většinou negramotní lidé před osmi sty roky.

Z tohoto pohledu je těžké soudit ty, kteří v éře vrcholného středověku podlehli, když v naší době podlehli vrcholní politici, novináři, tvůrci veřejného mínění. O tom, o jak účelovou hru šlo, svědčí mimo jiné rychlost, s jakou se jejím tvůrcům podařilo z patnáctiletého dítěte s Aspergerovým syndromem, obsedantně-kompulzivní poruchou a selektivním mutismem (jak sama tvrdila), vytvořit globální autoritu.

První zmínka o ní je dohledatelná z 20. srpna 2018, kdy s podporou svých aktivistických rodičů přestala chodit do školy a místo toho začala vysedávat před švédským parlamentem. O pouhých třináct měsíců později - 23. září 2019 - již křičela své psychické problémy na celý svět v sídle OSN v New Yorku.

Její příběh dokumentuje sílu nejen PR agentur, které, když zjistily, že lidé moc nevěří výzvám nabádajícím k nutnosti se uskromnit, když jim je „kážou“ dolaroví milionáři, jejichž vlastní spotřeba energií je na úrovni menšího města, vytáhly dítě. Což byl mimochodem geniální tah, protože když si někdo dovolil argumentovat proti zjevným Grétiným nesmyslům, byl okřiknut: „Vy se vymezujete proti dítěti.“ Když ani to nestačilo, tak „vy se vymezujete proti postiženému dítěti“.

Byl to konec kritické diskuze, ze které naše dnešní „západní“ civilizace vzešla. Její příběh je zejména symbolem toho, jak dnešní politici zdegradovali výkon svých funkcí na pouhé populistické surfování na tématech, která jim média a influenceři naservírují.

To, že Grétě je dnes osud planety srdečně ukradený, protože peníze s novodobými odpustky se vesele točí a ona sama zjevně neví, co se sebou, je jen typickou tečkou za jejím příběhem. Stejně tak jako je dnes jejím někdejším „stvořitelům“ a roztleskávačům ukradená Gréta.

Svůj účel splnila. My bychom ale měli tlačit na naše politiky a hlavně volit takové, kteří jako kdysi francouzský král Filip II. budou schopni problémy vyhodnotit a řešit jen ty, které jsou pro naše přežití skutečně důležité.

A ještě poznámka pod čarou. Nijak nezpochybňuji, že se mění klima na naší planetě. Nijak nezpochybňuji, že lidstvo ničí vzácné ekosystémy a drancuje přírodní zdroje nebývalým rozsahem, s často nevratnými dopady na naše životy.

Jen jsem skeptický, pokud vidím úzké zaměření pouze na oxid uhličitý v okamžiku, kdy neřešíme například mikroplasty nebo každodenní devastaci mořské fauny rybářským průmyslem. Jsem skeptický, když vidím reálné výsledky našeho „boje s klimatem“, který má blíž ke středověké víře, že skrze placení odpustků církvi, která je následně „moudře“ utratí, dojdeme spasení.