Green Deal a realita, aneb když ideologie narazí na fyziku

Minule jsem zmínil jako jeden ze zásadních faktorů růstu cen energií a s tím spojeného růstu vlastně všeho, co provází náš život, politiku Green Dealu. Tady je nutné na chvíli zpomalit a říct si, co to vlastně Green Deal je.

Jazykem eurobyrokratů, který budu raději citovat, jde „o politicko-legislativní rámec Evropské unie pro přechod k nízkoemisní ekonomice. Jeho cílem je, aby Evropská unie dosáhla klimatické neutrality do roku 2050, snížila svoje emise, změnila energetiku, dopravu, průmysl, zemědělství i pravidla pro výrobky a zároveň si udržela konkurenceschopnost“.

Na první dobrou to zní skvěle, vždyť kdo by něco takového nechtěl. Problém nastává v té poslední větě, „aby si zároveň udržela konkurenceschopnost“. To je ale při dnešním stupni vývoje obnovitelných zdrojů, skladování energie a legislativního rámce, který činí z výstavby čehokoliv v dnešní Evropě velmi dlouhodobý, drahý a ve výsledku i velmi nejistý projekt, prakticky nemožné. Ale půjdu postupně a pokusím se to přiblížit na něčem malém a srozumitelném, s čím mám navíc osobní zkušenost.

Fotovoltaická elektrárna na rodinném domě je skvělá věc, zvlášť když vám její pořízení zčásti zaplatí dotace od jiných daňových poplatníků a zčásti dotace čínské vlády vlastním výrobcům s cílem zlikvidovat konkurenci cenovým dumpingem. Nicméně fotovoltaika v kombinaci s bateriovým úložištěm nám skutečně zásadním způsobem zlevňuje náklady na provoz domácnosti.

Když nechám stranou externality, jako je nutnost dotací a jednou také nutnost ekologické likvidace panelů a baterií, zůstává nám tady jeden zásadní problém. A tím je fakt, že se zkrátka nemůžete spolehnout na to, že elektřinu budete mít tehdy, když ji budete potřebovat, a ne tehdy, když zrovna bude chtít počasí.

Odpůrci OZE, tedy obnovitelných zdrojů energie, tuto zkratku sarkasticky vykládají jako „Občasné zdroje energie“. V tom je v zásadě jádro problému. Pro život moderní společnosti potřebujete energii neustále. A čím víc je naše společnost závislá na technologiích, a to ta naše opravdu je, tím více energie potřebuje. Krásným příkladem je umělá inteligence (AI).

Velké globální firmy v tomto segmentu rády prezentují svou „zelenost“. Google uvádí, že dlouhodobě nakupuje obnovitelnou elektřinu a v roce 2024 uzavřel smlouvy na asi 8 GW nové čisté energetické kapacity. Microsoft ve své zprávě uvádí kontrakty na 19 GW nové obnovitelné kapacity v roce 2024. 

Pro AI není největším problémem to, kolik energie spotřebuje ve špičkách, ale výkon a stabilita sítě. Například trénování modelů AI, které je energeticky nejnáročnější fází jejího provozu, běží na tisících GPU akcelerátorech a vyžaduje stabilní napájení i chlazení. Přestože se můžete dočíst, že tohle je možné teoreticky částečně časovat podle toho, kdy je k dispozici levná elektřina z obnovitelných zdrojů, ani zde se to v praxi příliš nepoužívá.

A pak se dostaneme k reálnému provozu. Každý z nás, když položí dotaz AI chatu, nechá si vygenerovat obrázek, něco přeložit nebo vyhledat, očekává, že výsledek dostane okamžitě. Nikdo nebude čekat, až začne foukat nebo svítit.

Podle dat Mezinárodní agentury pro energii spotřebovala datová centra v roce 2024 asi 415 TWh elektřiny, tedy zhruba 1,5 % světové spotřeby elektřiny, a jejich spotřeba od roku 2017 rostla přibližně o 12 procent ročně. Jen pro kontext, 415 TWh je téměř roční spotřeba elektřiny celé Francie nebo několikanásobek spotřeby České republiky.

Každé moderní AI datové centrum potřebuje pro svůj provoz stovky megawatt, tedy výkon menší elektrárny. Proto AI nejde řešit jen solárními panely na střeše. To je jen hezké zelené placebo pro firemní prezentace.

Teď jsem zmínil jen jeden z mnoha segmentů moderní ekonomiky. Segment, který raketově roste, a nakolik zachytíme jeho nástup, hodně rozhodne o budoucím rozvoji nebo naopak úpadku našeho kontinentu. O segmentu, který je extrémně závislý na levné energii a hlavně na její permanentní dostupnosti.

Mohl bych pokračovat dopravou, kde se snažíme o její maximální elektrifikaci, v městské hromadné dopravě, železniční i individuální automobilové. I zde připomínám, že chceme cestovat tehdy, když potřebujeme a nikoliv tehdy, když fouká nebo svítí.

Moje osobní, velmi zmenšená zkušenost je taková, že zhruba od dubna do září nám dokáže fotovoltaika ušetřit hodně peněz i fosilních zdrojů. Ne úplně každý den, ale dokáže. Problém nastává ve zbytku roku, kdy se v podmínkách České republiky brutálně sníží počet dnů bez zatažené oblohy a zkracuje se čas, po který je k dispozici denní světlo. Tehdy jsme všichni závislí na „starých“ zdrojích energie.

A potom přichází logická otázka, když se bez těch „starých“ zdrojů energie neobejdeme, neznamená budování dvojnásobných výrobních kapacit, jedněch pro hezké dny a druhých pro období, kdy obnovitelné zdroje energie nejsou k dispozici, příliš velký luxus?

Někdo si může říct, že je to luxus, ale lepší životní prostředí za to stojí a Evropa je bohatý kontinent. Opět nechám stranou, že když je někdo bohatý, tak si nemusí neustále půjčovat peníze na svůj každodenní provoz, což je reálný obrázek Evropy.

Navíc nelze zůstávat jen u ochrany životního prostředí. Protože pokud by to znamenalo zchudnutí společnosti a omezení schopností průmyslové výroby, mnohem dřív, než idylická zelená společnost, přijdou občanské nepokoje nebo nějaký agresivní soused, který si s životním prostředím opravdu hlavu neláme a jehož špinavý průmysl dnem i nocí vyrábí zbraně, s jejichž pomocí nás může ovládnout. Buď přímou vojenskou akcí, nebo jen nátlakem.

Když už jsme si řekli, že bez stabilních zdrojů levné energie nejenže není společnost konkurenceschopná, ale vlastně ani nepřežije, vrátím se na začátek, ke Green Dealu.

Green Deal má rétoricky odkazovat k New Dealu, což byl projekt rozsáhlých ekonomických, sociálních a infrastrukturních reforem v USA, kterým se prezident Franklin D. Roosevelt snažil vytáhnout zemi z Velké hospodářské krize ve třicátých letech minulého století. V zásadě v první fázi stát začal masivně investovat do výstavby infrastruktury.

Stavěly se přehrady, silnice a mosty, probíhala rozsáhlá elektrifikace celé země. Nakolik byl New Deal úspěšný a nakolik jen rozšířil moc federální vlády a zpomaloval přirozené zotavení trhu, je otázka pro historiky. Jediné, v čem se ale New Deal a Green Deal podobají, je fakt, že šlo a jde o pokus státu, respektive dnes nadnárodní organizace, koordinovat ekonomickou transformaci. Tentokrát zaměřenou na klima a energetiku.

To, v čem spočívá zásadní rozdíl, je fakt, že v USA ve třicátých letech se pracovalo s existujícími technologiemi. A i když šlo zčásti o takzvanou „hladovou zeď“, která měla pomoci snížit nezaměstnanost, vynaložené prostředky zůstávaly v zemi a vybudovaná infrastruktura pomohla rozvíjet hospodářství.

Green Deal počítal s technologiemi ukládání a přenosu energie, které měl někdo vymyslet a které dosud nebyly vyvinuty v potřebném rozsahu. Prostředky vynakládané na výstavbu obnovitelných zdrojů většinou reálně končí v Číně, která za ně dál rozvíjí technologie, ve kterých již dnes nejsme konkurenceschopní, a my se na této zemi, jejíž zájmy rozhodně nejsou totožné s těmi našimi, stáváme víc a víc závislí.

Ohromné větrné a solární parky vyžadují další a další dodatečné investice do přenosové infrastruktury. Výstavba plynových elektráren, které mají překlenout období, kdy nemáme k dispozici energii z obnovitelných zdrojů, navíc zvyšuje naši závislost na velmi nestabilních dodavatelích.

Nevolám po totální negaci všeho, co se v minulých letech na poli ochrany životního prostředí udělalo. Jen bych byl rád, kdybychom byli schopni donutit politiky, aby realisticky zhodnotili, kam se posunuly technologie a jak se změnil svět kolem nás.

Například že už nemůžeme počítat s levným plynem z Ruska, ani s jistotou dodávek této suroviny z Blízkého východu. Že nemůžeme spoléhat na dopravu zboží každodenní potřeby z druhé strany zeměkoule. Že další úprk průmyslu za levnou energií z Evropy znamená chudnutí obyvatel a tím i jejich snazší podléhání těm, kteří jim nabídnou jednoduchá řešení.

Je třeba zrevidovat jak Green Deal, tak zejména Evropský klimatický zákon, a to hodně rychle. Svět na nás nečeká.