Článek
Od počátku bylo jasné, že NATO stojí především na americké síle. Evropa byla a je příjemcem bezpečnosti, nikoliv jejím hlavním garantem. Přesto se tento model dlouhodobě osvědčil. Paradoxně jediná aktivace článku 5 přišla po útocích na Spojené státy v roce 2001. Inu, výjimka potvrzující pravidlo.
Z médií by se mohlo zdát, že NATO oslabuje jen Donald Trump. Ano, jeho grónské extempore opravdu bylo něco, co se pojmu spojenectví naprosto vymyká, jenže soustředit se pouze na něj znamená přehlížet hlubší problém. Tím je Evropa sama.
Evropské státy si zvykly na bezpečnost jako na samozřejmost. Mnohé z nich dlouhodobě rezignovaly na vlastní obranu a současně očekávají, že americký daňový poplatník bude garantovat jejich bezpečí. To by samo o sobě bylo těžko udržitelné. Nově se k tomu přidává další prvek.
Některé evropské země dnes chtějí zároveň určovat, k čemu mohou Spojené státy své síly a základny na jejich území používat. Jinými slovy chtějí bezpečnost bez odpovědnosti a vliv bez nákladů.
Historie přitom ukazuje, že Evropa sama není v otázkách bezpečnosti vždy spolehlivým aktérem. Stačí si připomenout Suez v roce 1956. Francie a Británie tehdy bez konzultace se spojenci rozpoutaly konflikt s globálními ekonomickými důsledky.
Přesně ten typ jednostranného jednání, který dnes Evropané vyčítají Spojeným státům. Nedávno zazněla i slova o mozkové smrti NATO. Ne z Washingtonu, ale z Paříže. A to v reakci na skutečnost, že USA začaly stahovat své vojáky ze severní Sýrie, nikoliv z nějaké mise NATO.
Problém NATO dnes není jen v Americe. Je především v Evropě, která si není ochotná přiznat, že bezpečnost něco stojí. A že spojenectví není jen o výhodách, ale i o závazcích.
Evropa by se měla probudit a rozhodnout se, buď bude spojencem, a třeba i kritickým, ale spojencem i v případech, které se nemusí líbit domácí levici a islamistům, nebo začne nést plné náklady na svou obranu. Třetí cesta neexistuje.
Konec NATO by nebyl vítězstvím míru ani Evropy. Byl by vítězstvím těch, kteří si přejí oslabit euroatlantickou civilizaci. A těch není málo.
Milan Mikulecký má zkušenosti z manažerských pozic v byznysu i státní správě jak v České republice, tak v zahraničí. Se svými hosty diskutuje před kamerou a mikrofonem bez ohledu na dnešní většinové názory. Hlas volajícího na poušti je historicky vyjádřením toho, kdy někteří lidé hlasitě upozorňovali ostatní na nebezpečí, do kterého se jejich společenství dostává, a nebyli včas vyslyšeni. Každý týden otevíráme nové téma.
Odebírejte Hlas na poušti také v podcastových aplikacích a nový díl vám neuteče:
Poslechněte si také naše další podcasty: