Hlavní obsah

Vážná nehoda z něj udělala vrcholového sportovce

Novinky, Martin Vlk

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Jednatřicetiletý Jan Tománek pocházející z Dobříše byl vášnivým sportovcem odjakživa. Po nehodě z roku 2002, kdy ho srazil nepozorný řidič a zůstal odkázaný na invalidní vozík, se však vrhl na sport vrcholový, a to hned v několika disciplínách. Jeho nejčerstvějším úspěchem je obhajoba titulu mistra světa v 70.3 Ironmanu.

Foto: Archiv Jana Tománka

Jan Tománek před několika dny obhájil titul mistra světa v 70.3 Ironmanu. Triatlonový závod se konal v Port Elizabeth v Jihoafrické republice.

Článek

Sportu jste se věnoval už od dětství, vrcholové úrovně jste ale dosáhl až po nehodě. Myslíte si, že byste byl vrcholovým sportovcem, i kdyby se onen osudný okamžik nikdy nestal?

Myslím si, že bych se asi nestal vrcholovým sportovcem. Sportu bych se určitě věnoval a pravděpodobně bych závodil v nižších soutěžích. Jsem ale přesvědčen, že dlouhý triatlon a běžecké lyžování by mě neminulo, protože k vytrvalostním disciplínám jsem tíhl už jako dítě.

Na nejvyšší možné úrovni se věnujete handcyclingu, triatlonu a dálkovým běhům na lyžích. Na jaký sport se nyní zaměřujete nejvíce?

Handcyclingem to všechno začalo a postupem času se přidalo běžecké lyžování a dlouhý triatlon. Nějakou dobu jsem vše kombinoval, ale tento stav nebyl trvale udržitelný z finančních i zdravotních důvodů. V současné době bych se označil za triatlonistu a v zimních měsících za vytrvalostního běžkaře. S ohledem na mou nynější ambici, nominovat se na paralympijské hry do Tokia, půjde i běžecké lyžování trošku stranou. Ale určitě ne na dlouho, protože ve stopě mám mnoho dalších cílů.

Foto: Archiv Jana Tománka

Jízda na sledgi má svá specifika. Maximální koncentrace během závodu je nutností a nepozornost se zejména v rychlých pasážích a sjezdech nevyplácí.

Máte profesionálního trenéra?

Nemám a v současné době ani nehledám. V minulosti jsem s několika trenéry spolupracoval a určitě mě posunuli kupředu, ale nyní těžím ze znalosti vlastního těla a tréninkových vědomostí, které mám. Někdy mi chybí nadhled a odstup, se kterým trenér své svěřence hodnotí, ale trénink umím rozumně dávkovat i s ohledem na specifika hendikepu nebo nesportovního programu.

Jaké tréninkové metody využíváte?

Vzhledem k mému multi-sportovnímu zaměření, kdy kombinuji více sportů, vycházím ze základní myšlenky, že sportovní dovednosti jsou do jisté míry přenositelné a tisíce kilometrů na silnici jistě zúročím i v zimě ve stopě. Pokud se budeme bavit o dlouhém triatlonu, tak mou nejdůležitější disciplínou je cyklistika, které se v tréninku věnuji nejvíce. Cyklistický trénink je samozřejmě o objemu, ale také intervalovém tréninku a síle. Další disciplíny se snažím neupozadit. Zejména plavání a běh jsou u mě hlavně o správné technice. Běžecké lyžování je skvělým doplňkem a objemovou přípravou právě pro triatlon. Základem kvalitního tréninku nejsou jen tréninkové prostředky, ale také vhodné dávkování zátěže a odpočinku, což se mi v poslední době jeví jako klíčové.

Foto: Archiv Jana Tománka

Radost a euforie medailistů Američana Sandborna, Tománka a Španěla Müllera. (ITU Paratriathlon World Cup, Quebec, Kanada).

Řešíte nějak jídelníček?

Samozřejmě. Kvalitní palivo je základem dobře fungujícího organismu. Snažím se jít cestou čisté stravy a jen minimálně používat potravinové suplementy. Jsem přesvědčen, že když je strava pestrá a rozumně postavená, obsahuje vše potřebné. Současně mám velmi blízko ke kvalitní gastronomii a jídlo si rád užiji. Dávno nejsem tak striktní, když jídelně zhřeším, výčitky z toho nemám. Vlastní váhu a výživu obecně si pochopitelně hlídám.

Hodláte škálu sportů, kterým se vrcholově věnujete, v budoucnu ještě o nějaký další rozšířit?

Určitě to neplánuji. Současná skladba sportovních aktivit mě naplňuje a dostatečně uspokojuje. Spíše si hledám nové cíle a výzvy ve stávajících sportech.

V čem se liší triatlon u hendikepovaných závodníků a jaká je v této kategorii konkurence?

Zásadním rozdílem je faktor hendikepu a funkční omezení. V mém případě nefunkčnost dolních končetin a většiny trupových svalů a s tím související používání speciálního sportovního vybavení. Plavání je v podstatě stejné, pouze s vyšším zatížením horních končetin. Pro cyklistiku používám handbike, speciálně zkonstruované kolo využívající k pohybu vpřed sílu horních končetin. Pro běh je to pak tzv. běžecká formule, která je vlastně modifikací invalidního vozíku a je poháněna hnacími obručemi na kolech. Co se týká konkurence, tak ranking mezinárodní triatlonové unie čítá více než 100 vrcholových sportovců z celého světa v kategorii vozíčkářů.

Foto: Archiv Jana Tománka

Na obrátce v polovině cyklistické trati triatlonového závodu Challenge Prague.

Často se účastníte i závodů nehendikepovaných, na nichž se umisťujete ve vyšší polovině tabulky. Jakých reakcí se vám od závodníků dostává?

Většinou pozitivních. Cítím, že jsem pro mnohé inspirací a mnohdy stimulem překonat vlastní krizi a jít dál. Toho si cením a rád vzpomínám na vztyčené palce, vyjádření respektu a podpory během závodu.

Před několika dny jste obhájil titul mistra světa v takzvaném polovičním Ironmanu. (1,9 km plavání, 90 km jízdy na kole a 21,1 km běhu - pozn. red.) Bylo těžší vyhrát titul posledně nebo jej nyní obhájit?

Tentokrát to pro mě bylo podstatně těžší. Během leteckého transportu do Afriky mi byla poškozena běžecká formule a několik dní před závodem jsem řešil poměrně složitou závadu, která se zprvu jevila jako fatální. S podporou okolí se mi podařilo sehnat strojařskou společnost, která mi pomohla, ale ta nejistota selhání techniky tam byla pořád. Navíc se před závodem změnilo počasí, začalo pršet a ochladilo se, což mi také moc nepřidalo. Nakonec to vyšlo podle představ, ale byl to podstatně větší psychický tlak.

Foto: Archiv Jana Tománka

Slavnostní ceremoniál a oficiální předání mistrovského dresu z rukou triatlonových legend Dave Scotta a Marka Allena v pozadí (70.3 Ironman World Championship Port Elizabeth, JAR).

Máte v plánu zúčastnit se i celého Ironmana?

Určitě se to samo nabízí a upřímně řečeno jsem to měl v plánu v letošním roce. Na začátku sezóny jsem se však musel rozhodnout, jestli se pokusím o nominaci do Tokia, nebo budu usilovat o Havaj. Z tréninkového pohledu nelze kombinovat celého Ironmana a olympijský sprint. Rozhodl jsem se pro možnost startovat na paralympiádě, ale celý Ironman je v mém srdci a považuji to za nevyhnutelný cíl.

Co vás žene k takovým extrémním výkonům?

Řekl bych, že je to vášeň a láska ke sportu jako takovému. Současně mě baví neustále posouvat sám sebe dál a poznávat sebe a své tělo v mezních situacích.

Vzdal jste už někdy závod?

Ano. Ze zdravotních důvodů jsem musel několik závodů vzdát, ale nikdy ne z vypočítavosti nebo z lenosti.

Foto: Archiv Jana Tománka

Plavecká část v triatlonovém závodu Challenge Prague.

A na sport obecně jste už někdy měl chuť se kompletně „vykašlat”?

To k vytrvalostnímu a vrcholovému sportu neodmyslitelně patří. Když jsem vyčerpaný a už není z čeho brát, tak vás ty myšlenky pochopitelně napadají. Většinou je to spojeno se sílou okamžiku a s probíhajícím extrémním výkonem, někdy je to kombinace únavy a momentální frustrace vyvolané běžnými životními problémy, nicméně po pár dnech odpočinku víte, že zabalit to prostě nejde.

Věnujete se meditaci. V čem konkrétně vám ve sportu pomáhá?

Pro mě je nejlepší meditací splynutí s přítomným okamžikem. Je to ten moment, kdy jsme fascinováni vlastní činností natolik, že vnímáte jen ji. Nepřemýšlíme nad zbytečnostmi, vlastně vůbec nepřemýšlíme, jen se necháváme unášet dějem událostí. Pocit absolutní volnosti a svobody zažívám právě ve sportu. Nejsilnější je to při pocitu maximálního vyčerpání, kdy pro racionální myšlení není prostor. V tu chvíli jsem naprosto svobodný, uvolněný a zároveň maximálně koncentrovaný.

Foto: Archiv Jana Tománka

Konec plavecké části triatlonu a nutná asistence handlerů, kteří Jana Tománka vynáší z vody na vozík.

Do jaké míry je podle vás u sportu důležitá mentální příprava?

To je velmi těžká otázka a záleží na naturelu každého člověka a sportovní disciplíně. Mentální příprava může probíhat v několika rovinách od ideomotorického tréninku přes uvolňovací a relaxační techniky. U sebe nejčastěji aplikuji ideomotorický trénink a maximální koncentraci na technické provedení tréninkového motivu.

Máte za sebou spoustu sportovních úspěchů. Kterého si ceníte nejvíce?

Mým sportovním „nej” bylo jednoznačně dokončení Vasaloppet 90 na běžkách, což je nejdelší a nejnáročnější běžkařský závod klasickou technikou na světě. To, co jsem zažil během tohoto závodu bylo natolik silné a jedinečné, že nenajdu zatím nic, co by se tomu vyrovnalo. Byl to skutečný extrém, během kterého jsem se potýkal s fyzickou bolestí, únavou i psychickými krizemi, ale nevzdal jsem se a závod dokončil.

Foto: Archiv Jana Tománka

Radost po pokoření závodu La Pacifika ve Švýcarsku.

Přednášíte na vysokých školách a děláte celou řadu motivačních přednášek. Co se snažíte studentům a posluchačům předat?

Na půdě vysokých škol zpravidla přednáším o problematice vrcholového sportu hendikepovaných, typologii hendikepů, specifikách tréninku nebo o sportovním marketingu. Motivační workshopy jsou většinou určeny pro soukromé subjekty nebo příležitostné projekty. Během motivačních workshopů se snažím posluchače protáhnout vlastním životem. Bavím se o úraze, sportu, ale i vyhoření. Snažím se ukázat, že život není jen o úspěchu, ale spíše o cestě a posouvání sebe sama.

Zmiňoval jste, že máte ve sportu spoustu dalších cílů. Jaký je ten největší?

Sportovní cíle se u mě mění postupem času, ale v tuto chvíli je na prvním místě nominace na paralympijské hry v Tokiu, které se konají v roce 2020...

Reklama

Výběr článků

Načítám