Svobodní zednáři: Vládnou nám dodnes?

O jejich fascinujících rituálech kolují divoké zvěsti, tajemstvím opředená bratrstva však mlčí. Členy si pečlivě vybírají. Jaké jsou jejich cíle, může napovědět výstava, která právě probíhá v Novoměstské radnici v Praze u příležitosti 100. výročí založení zednářské Veliké lóže České republiky.

„Seriózní gentlemani v černých oblecích, kteří si předávají tajemná znamení a při chatrném osvětlení plamenů svící bádají nad skrytými mysterii, úzkostlivě přitom střežíce svoji identitu… To je romantický obrázek svobodného zednáře. My jsme ale bytosti z masa a kostí, živí lidé se vším, co je člověku vlastní. A můžeme si dovolit, alespoň jednou za sto let, poodhrnout cíp opony a dát do svého světa na okamžik nahlédnout ostatním,“ říká o výstavě s nadsázkou současný velmistr Veliké lóže České republiky Petr Komárek.

Vzhledem ke staletím utajování si zednáři doslova koledují o podezření z konspirací, a také se jim ho bohatě dostává. Opravdu spřádají lstivé plány na uchvácení světa? Byl vznik Československa jejich povedeným dílem? A jak vycházejí s katolickou církví, která je dodnes považuje za odpadlíky? O zednářských tajemstvích jsme si povídali se zednářem, historikem Jacobem Sadilkem a s velmistrem Petrem Komárkem.

V úvodu zasvěcovacího obřadu, ještě předtím, než je nový adept přiveden se zavázanýma očima, hrudí napůl odhalenou, vykasanou jednou nohavicí a v jedné pantofli do lóže, projde komůrkou rozjímání. Malou, černě vymalovanou místnost bez oken osvětluje mihotavý plamen jediné svíce. Vládne v ní ničím nerušené ticho. Na stole leží symboly pomíjivosti, moudrosti, duchovna a nastávající změny: lidská lebka, přesýpací hodiny, miska se solí, pero, chléb a džbán s vodou. Poté, co si oči zvyknou na přítmí, vystoupí nápisy na zdech: Poznej sebe sama! Máš-li strach, odejdi! Přivedla-li tě zvědavost, vzdal se…

„Hledající“ má dost času na zvážení kroku do nového života, který shrnuje další z nápisů: V. I. T. R. I. O. L. Zní poněkud pochmurně, nejde však o středověký název kyseliny sírové – tedy alespoň v prvním plánu ne, i když u zednářských symbolů nikdy nevíte –, nýbrž o akronym složený z prvních písmen latinské věty Visita Interiora Terrae, Rectifi cando Invenies Occultum Lapidem: Navštiv nitro Země, prostřednictvím očisty najdeš skrytý Kámen.

Doslovný výklad tvrdí, že je to alchymistická formule na výrobu kamene mudrců: univerzální pralátky, jež je základem elixíru života. Může to však být také symbolická výzva k dosažení dokonalosti poznáním vlastního nitra: podoben hrubému, neopracovanému kameni stoupá zednář po pomyslných stupních zasvěcení a je postupně uhlazován do tvaru dokonalé krychle se stěnami stejně hladkými jako jeho morálka a smýšlení. Nelhat, být čestný a upřímný, dobře se chovat k okolí: takový by měl být podle historika Jacoba Sadilka svobodný zednář.

„Když poskládáte dokonalé krychle do smysluplné stavby, my jí říkáme templ neboli chrám, bude dobře vypadat. A přeneseno na celou společnost, bude se vyvíjet správným směrem,“ vysvětluje velmistr Petr Komárek.

Stručně shrnuto: cílem řádu je dosažení sociálně spravedlivé společnosti prostřednictvím morálního povznesení lidstva. A základním východiskem k dosažení tohoto cíle je sebepoznání a zdokonalování zednářů samotných, což se děje prostřednictvím rituálů. A že jich je!

„Rituály jako metoda se osvědčovaly po staletí, myšlenky se tak lépe vysvětlí,“ podotýká Jacob Sadilek. Jejich kořeny lze hledat hluboko v minulosti: u egyptských stavitelů pyramid, v knihách antického architekta Vitruvia, alchymistickém učení tajné ezoterické společnosti rosekruciánů i tradicích řádu templářů. Ale zejména v obřadech středověkých kamenických a stavebních hutí. Vyklenout vznosný oblouk gotické katedrály totiž nebylo jen tak, a cechy tajemství stavebních postupů přísně střežily.

Mistři postupně zasvěcovali učně na tovaryše. Matematické a geometrické poznatky jim předávali ústně, často i prostřednictvím symbolů. Systém tajných otázek a odpovědí pak rychle odhalil, kdo je poctivě vyučený kameník a kdo podvodník.

Příslušnost k privilegovaným kameníkům znamenala také povinnosti: věřit v Boha a katolickou církev, ctít krále, poctivě pracovat, žít jako slušný člověk – opíjení v hostincích a cizoložství se zapovídají! – a hlavně neprozradit cechovní tajemství. Na to se přísahalo a za porušení přísahy hrozily tresty, jež mohly skončit i vyloučením z cechu.

I dnes procházejí zednáři iniciací a přísahají zachovat tajemství. Součástí jejich obřadů je zapalování a zhasínání svící, dialog s mistrem a bratry, tajná slova a gesta či společné stolování.

Z dob kamenických cechů se také dochovala spousta zednářských symbolů. K těm hlavním patří kružidlo (znalosti, rozum, tvořivost), úhelník (poctivost) a kladivo (síla svědomí), bílá zástěra (pracovitost) a rukavice (čistota). Nechybí ani symbolika biblická, alchymistická či rytířská: sloupy (Šalamounův chrám), pěticípá hvězda (poznání), trojúhelník (věda) a vševidoucí oko (vědomí, Bůh), slunce (rozum) nebo meč (rytířské skutky).

Na středověk odkazují názvy a tituly pro současného člověka až úsměvné: Slovutný vyvolený patnácti, Rytíř královské klenby, Velký vyvolený, Dokonalý a vznešený zednář, Velký Skot sv. Ondřeje, Velký inspektor inkvizitor komandér, Vznešený kníže královského tajemství…

Přesto nelze rituály podceňovat: vytvářejí atmosféru, zesilují prožitek a pocit sounáležitosti. „Sám svit svící, postavy v černém, evokace rakve, kostlivec, na hruď namířené meče, obnažené části těla pro připomenutí vlastní zranitelnosti… to může zajisté působit i na skeptiky,“ konstatuje Jana Čechurová v knize Čeští svobodní zednáři ve XX. století.

A zednáři jsou si vlivu rituálů na lidskou psychiku dobře vědomi. „Díky nim má obřad větší efekt, ten moment se zadře mnohem víc do duše,“ podotýká Jacob Sadilek. „Člověk nevnímá jen rozumem, důležitou roli hrají emoce. Přijedete na setkání maďarských bratrů, a jakmile vstoupíte, cítíte se jako jedna rodina, ačkoli je vidíte poprvé v životě. Prošli jsme stejnými rituály, to nás spojuje,“ dodává velmistr Komárek.

Bratři se setkávají v jednotlivých lóžích. Vzhledem k utajování lze jen těžko odhadnout, kdy tato tradice vznikla. Formálně se vznik svobodného zednářství datuje do roku 1717: tehdy se v Londýně spojily čtyři lóže do jediné, Veliké anglické.

Zásadní zednářské hodnoty pak vycházejí z osvícenství: svoboda, rovnost všech lidí, vzájemná tolerance. „Naše morální hodnoty jsou podobné náboženství, nevyznáváme však jedinou doktrínu. Všechny cesty k Bohu jsou stejně dobré,“ vysvětluje Jacob Sadilek. „Církve nás vlastně nezajímají. Věříme v princip stvořitele, ať už ho někdo nazývá Bůh, příroda, nebo vesmír. Nevezmeme mezi sebe pouze militantního ateistu,“ doplňuje Petr Komárek.

Náboženská snášenlivost v době vzniku zednářství u římskokatolické církve tvrdě narazila. Papež Klement XII. prohlásil roku 1738 zednáře za kacíře a katolíkům vstup do lóží zakázal pod trestem exkomunikace.

Velké protestanské církve se zednáři problém nemají, vnímají je jako občanský spolek. Katolická církev k nim však zachovává velmi obezřetný vztah dodnes. Možná za to může tvrzení francouzského lékaře Maurice Cailleta, bývalého zednáře a velmistra jedné z francouzských lóží, že se při nejvyšším stupni zasvěcení zašlapává do písku papežská mitra…

„Jednou ze základních premis současnosti je, že se nepleteme do politiky ani do náboženství. Ty příliš často lidi rozdělují,“ tvrdí Jacob Sadilek. V historii tomu tak ovšem nebylo.

Zatímco katolické a pravoslavné země považovaly lóže za hnízda spiknutí, jejichž prostřednictvím chce Antikrist ovládnout svět, v protestantských zemích patřilo k zednářům mnoho vysoce postavených příslušníků elity. Od konce 18. do první poloviny 20. století byl vstup do lóže, zejména v anglosaských zemích, přínosem pro kariéru.

Zednářské myšlenky ovlivnily vznik základního dokumentu o lidských právech: Deklarace práv člověka a občana z roku 1789.

K zednářům patřili někteří evropští monarchové i američtí prezidenti, Napoleonovi maršálové, většina francouzských ministrů vnitra a školství 19. století. Dokonce i několikanásobný francouzský premiér a ministr zahraničí Aristide Briand, který spolu s německým ministrem zahraničí Gustavem Stresemannem, též zednářem, obdržel v roce 1926 Nobelovu cenu míru za snahy o narovnání mezinárodních vztahů po první světové válce.

Za Habsburků bylo sdružování zednářů na našem území zakázané. Přesto se k nim potají hlásila řada významných Čechů, ať už z okruhu České královské společnosti nauk, či Maffie, jež za první světové války organizovala protihabsburský odboj.

Krátce po vzniku republiky, v březnu 1919, byla založena první československá zednářská lóže a další brzy následovaly. Zednářství se stalo módou. V lóžích se scházela politická elita: ministr zahraničí Edvard Beneš, diplomat ministerstva zahraničí a syn prezidenta Jan Masaryk, ministr financí Alois Rašín, ministr školství Gustav Habrman… Když po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 vyšla v Berlíně kniha s názvem Konec zednářského divu Československa, nikoho to tedy příliš nepřekvapilo. Šlo o Goebbelsovu propagandu, nebo bylo na tomto tvrzení zrnko pravdy?

„Tu knihu napsal nacistický pisálek v době, kdy Německo hledalo, na koho svést vinu za politickou krizi, jíž si připravovalo půdu k rozpoutání světové války: Mohou za to Židé. Bolševici. Zednáři… Nebyla to samozřejmě pravda. Československé zednářství vzniklo až po založení republiky, významní muži jako Rašín a Beneš byli zasvěceni do lóží ve dvacátých letech,“ říká Jacob Sadilek.

Za nacistů byli zednáři zakázáni, v socialistickém Československu tajně skomírali. K obnovení lóží došlo v roce 1990. Dnes jich v ČR existuje dvacet osm striktně pánských, tři smíšené a jedna čistě dámská.

Původně se členem bratrstva mohl stát každý muž dobrých mravů, jakékoliv rasy a náboženského přesvědčení, žena však nikoli. „Osoby přijaté za členy lóže musí být poctivé a loajální, narozené jako svobodné, dospělé a rozvážné, nesmí být ani nevolníci, ani ženy, ani osoby nemorální nebo chovající se pohoršlivě,“ praví zednářská ústava z roku 1723.

„Srdce zednářů jsou ženám otevřena, ale lóže jsou jim uzavřeny,“ uvedl v roce 1785 německý časopis Der Teutsche Merkur s vysvětlením, že by ženy muže rozptylovaly při kontemplaci. Nehledě na to, že by sotva dokázaly udržet posvátná zednářská tajemství!

Mužské lóže skládají přípitky na zdraví žen. Při zasvěcení dostává učeň dva páry rukavic. Jeden si ponechá na obřady, druhý má dát do úschovy ženě, k níž chová nejvyšší úctu. Nicméně tradiční postoj je jasný: ženy nejsou legitimní zednáři. Na rozdíl třeba od transgender mužů.

„My ale máme ženy velice rádi! Pouze je nechceme nudit dlouhými rituály. Naše drahé polovičky si mohou najít smysl v podobné činnosti lóže ženské nebo smíšené,“ navrhuje diplomaticky velmistr Petr Komárek.

Po staletí riskovali zednáři ztrátu společenského postavení i svobody, zejména v konzervativních monarchiích a diktaturách. Hitler byl přesvědčen o židozednářském spiknutí proti árijcům a dobrým křesťanům. Také v zemích socialistického tábora, s výjimkou Kuby, bylo zednářství zakázáno.

„V demokratické společnosti se zednáři skrývat nemusí, zůstávají však diskrétním spolkem,“ podotýká kurátor výstavy Jan Dvořák. Není divu, lidé konspiracím rádi uvěří i dnes.

Na Silvestra 2021 zaútočil žhář na budovu bratrstva v Dublinu kvůli protiepidemickým opatřením: věřil, že pandemie je hoax, za nímž stojí celosvětové spiknutí zednářů. O čtvrt roku později vyhořely zednářské budovy ve Vancouveru: podpálil je muž přesvědčený, že zednáři a ilumináti ovládají lidskou mysl.

Pravda je, že v době svého vzniku zednáři představovali skutečný pokrok. A politické dění nejspíš skutečně skrytě ovlivňovali. Nicméně pokud tak činili, došlo k paradoxu: změny, jež nastartovali, je dramaticky předběhly, ať už šlo o rozvoj vědy, nebo demokratizaci společnosti.

Mnohé projevy zednářství jsou dnes historicky překonané. Jeho skutečná náplň, tedy obyčejná lidská slušnost a osvěta, si nicméně stále zasluhuje pozornost.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Novoměstská radnice