Čech loví to, před čím se ostatní raději schovávají

„Už jste nějaké tornádo chytil?“ ptám se hned v úvodu Robina Duspary, když se spolu jedno čtvrteční odpoledne scházíme v Úvalech u Prahy, abychom vyrazili na lov bouřek. „Před dvěma roky jsem strávil měsíc v USA. Pozval mě tam jeden z nejuznávanějších odborníků na tornáda Tim Marshall. Největším zážitkem pro mě bylo, když jsem byl jen několik málo kilometrů od tornáda,“ vykládá s nadšením v hlase Robin s tím, že ve Spojených státech je lov tornád, jeden z možných doprovodných jevů bouřek, velice populární.

„Je to zvláštní pocit, když slyšíte z amplionů, že se blíží tornádo a máte opustit oblast, a vy přesto jedete jeho směrem,“ vzpomíná lovec bouřek na jednu z výprav s Timem Marshallem, jež byla součástí výzkumného vědeckého projektu tohoto nebezpečného meteorologického jevu.

Představím si apokalyptickou scénu z hollywoodského filmu, v němž kolona aut míří po silnici pryč od černého bouřkového mraku a proti ní jede jediná dodávka s posádkou lovců bouřek. Doufám, že nic podobného nezažiju. Robin mě uklidní. Nad naším územím je velké tornádo prý nepravděpodobné, ale stoprocentně vyloučit ho nelze. I u nás se objevují, i když nedosahují takové intenzity jako ta v USA.

„Menší tornádo jsem sledoval loni koncem září v Chrášťanech, byl jsem od něj pět kilometrů,“ říká a dodává, že my budeme rádi, pokud ulovíme alespoň nějakou slušnou bouřku. Je léto, sezona bouřek, tak bychom snad mohli uspět. Alespoň předpověď nám dává naději – slibuje silné bouřky s přívalovými dešti. Jenže počasí je nevyzpytatelné. A bouřky obzvlášť. Vyrazit bychom měli z Úval, kde šestadvacetiletý lovec bydlí. Kam? To se uvidí. Směr nám určí data z meteorologického radaru.

„Slibně to vypadá na západě Čech, kolem Plzně. Pak se jedna bouřka začíná tvořit na jihu. Problém je, že než k ní dojedeme, bouřka se může přesunout nebo rozplynout,“ říká mladý muž při pohledu do svého mobilu.

Na displeji sleduje mapu ČR, na níž se objevují a mění zelenomodré plochy. Sem tam se vykreslí oranžová a červená, což je vlastně jádro samotné bouřky. Některá má jedno, jiná jich má několik.

„Bouřek je mnoho druhů, dělí se podle struktury, místa výskytu i podle počtu buněk, tedy jakýchsi ohnisek. Když jich má více, říká se jí multicela,“ upřesňuje Robin, kterého bouřky a podobné přírodní jevy fascinovaly už od dětství.

„Když byla bouřka, nechoulil jsem se jako většina mých kamarádů někde v koutě, ale běhal jsem od okna k oknu a sledoval divadlo na obloze,“ vypráví Duspara, který nakonec před sedmi lety založil organizaci s anglickým názvem Czech Thunderstorm Research Association. Ta u nás sdružuje lovce bouřek. V současné době má patnáct stálých členů.

„V Česku jsou tisíce pozorovatelů bouřek, kteří je sledují z pevně daného stanoviště, a pak je skupinka zhruba deseti lidí – lovců, kteří za bouřkou jezdí z místa na místo,“ upřesňuje. Do té patří i on a většina z členů asociace. Podle svých slov jen loni kvůli své zálibě najezdil dvaačtyřicet tisíc kilometrů. Bouřky lovil nejen u nás, ale vyrazil i za hranice, do Německa, Rakouska či Belgie.

„Zhruba osmdesát dní v roce strávím lovem. Sezona začíná v dubnu a obvykle končí koncem září,“ říká. Překvapeně kroutím hlavou a připojuji otázku, kde na to bere čas a čím se vlastně živí. Tipovala jsem totiž, že je vystudovaným meteorologem.

„Pracuji v oboru IT a s přáteli máme menší firmu. Lovec bouřek nemusí být nutně zároveň profesionální meteorolog,“ podotýká s tím, že kvůli svému koníčku musí mít flexibilní zaměstnání. „Hned po škole jsem šel do fabriky, ale vydržel jsem tam jen měsíc. První, co mě zajímalo, bylo, zda za bouřky mohu vylézt na střechu, protože je z ní pěkný rozhled,“ směje se Robin, pro něhož pevná pracovní doba není to pravé.

Denně sleduje předpověď počasí, a pokud se v ní objeví informace o blížící se bouřce, zpozorní. „Kombinuji veřejně dostupné předpovědní modely z internetu a z nich tvořím určitou bouřkovou předpověď. Data se přitom mění každých šest hodin,“ objasňuje. Je to proto vždy trochu sázka do loterie, kam se vlastně na lov vydat.

Dnes to nakonec vyhrávají jižní Čechy. Tam to podle Robina v následujících hodinách vypadá nejslibněji. Vyrážíme tím směrem. Přidávají se k nám ještě vědci z Ústavu jaderné fyziky Akademie věd, kteří letos začali s ojedinělým výzkumem. Měří totiž množství radiace v blízkosti bouřkových mraků. Podle jejich slov jde o nový objev japonských vědců. Výzkum, na němž se podílejí i Češi, u nás potrvá minimálně tři roky. Ujedeme zhruba třicet kilometrů, když se před námi na obloze objevují první šedivé mraky. Robin mi vysvětluje trochu zjednodušeně vznik bouřky.

„Sluneční paprsky prohřejí zemský povrch, případná vlhkost začne pomalu stoupat s teplým vzduchem vzhůru a v určité výšce z toho začínají vznikat takové bílé obláčky, druhým stadiem je pak šedivý bouřkový mrak,“ dozvídám se.

Podle něj je od nás mrak vzdálen zhruba dvacet kilometrů, což je ideální vzdálenost pro pozorování. Na obloze se objevují první blesky. „Podle radaru by jich mělo být až sedm set,“ doplňuje lovec, který s sebou vedle fotoaparátu vozí třeba i metr na měření krup. „Vyfotografovat blesk chce trpělivost,“ říká Robin.

Dneska to nevypadá na nejlepší úlovek. Po čtvrthodině to balíme a přesouváme se k samému centru bouřky. Zastihne nás silná průtrž mračen, stěrače auta nestíhají. „Koukněte se vpravo. To vypadá na vznik tromby, což je vlastně něco jako tornádo, jen se na rozdíl od něj nedotýká země,“ popisuje Robin.

Postupně kopírujeme trasu bouřky, jak ji ukazuje radar v Robinově mobilním telefonu. Během zastávek se snažíme ulovit ten nejlepší snímek, ale není to snadné. Po více než dvou hodinách koukáme na tachometr. Najezdili jsme více než sto padesát kilometrů. Je čas to zabalit. Bouřka už stejně ztrácí na intenzitě.

„Byla to krásná typická letní bouřka. Měli jsme štěstí,“ dodává nakonec spokojeně Robin Duspara, když se spolu loučíme. A já s ním musím souhlasit.