Článek
Jak vůbec člověka napadne sjet na lyžích nejvyšší horu světa?
Vychází to z vášně a času, který jsem strávil v horách. Díky tomu se postupně otevírají různé možnosti – skrze uvědomění si toho, co děláte, a zkušenosti, které během let získáváte.
Jak a jak dlouho se musí člověk na takový výkon připravovat?
Bavíme se o přípravě, která trvá dlouhé roky, kdy člověk buduje vytrvalost a odolnost. Před samotnou expedicí pak přichází poslední tři měsíce fáze přípravy, kdy se snažím co nejlépe připravit právě na tu konkrétní expedici.
Jakou podobu má před takovou výzvou mentální příprava?
Mentální příprava je něco, co si budujete během let zkušeností v horách – neexistuje na to žádný speciální model. Jednoduše potřebuji trávit hodně času v horách, protože jen tak se tam cítím přirozeně a dokážu je lépe pochopit. Myslím, že právě to je klíč k úspěchu.
A co technická stránka věci? Zahrnovala příprava lyží a vybavení nějaké speciální úpravy? Předpokládám, že kdyby se vám při sjezdu třeba uvolnila lyže, najít ji by bylo skoro nemožné.
Většina vybavení, které jsem použil, je vlastně dostupná v běžných obchodech. Dnes už máme jiné možnosti a technologie také pokročily.
Pokud jde o úpravy, určitě používám zateplovací návleky na boty, které jsou velmi důležité, protože ve skialpových botech je celkem zima a je potřeba je dobře izolovat. Velmi důležité je také vázání – takové, které se neuvolňuje a nemá bezpečnostní brzdy, protože tam nahoře vám lyže zkrátka nesmí vycvaknout.
Výstup z Jižního sedla na vrchol mu zabral 14 hodin.
Šlo o váš třetí pokus. Co se stalo při těch předchozích?
Při prvním pokusu nad ledopádem visel obrovský serak, který byl těsně před zřícením. Takové riziko jsme nechtěli podstupovat, takže jsme se rozhodli pokus ukončit. Riziko bylo jednoduše příliš vysoké. Při druhém pokusu mě vítr donutil otočit se z Jižního sedla. Roztrhal mi stan a já musel během noci sestoupit do tábora II.
Jak úspěšná expedice probíhala a jak dlouho celý počin trval?
Nejprve jsem se přesunul ze základního tábora do tábora II, kde jsem přenocoval a odtud jsem pokračoval do tábora IV. Dorazil jsem kolem jedné odpoledne. Tam jsem si chvíli odpočinul a v 23:00 vyrazil, abych dosáhl vrcholu v 15:15. Myslím, že z Jižního sedla výstup trval asi 14 hodin.
Samotný sjezd na lyžích z vrcholu do tábora II pak zabral cca 3,5 hodiny. A další ráno to bylo zhruba hodinu dolů do základního tábora.
Od začátku jsem věděl, že sjezd musím rozdělit na dvě části, protože na ledovci bylo příliš teplo. Ledovec jsem musel překonat před osmou ráno, aby to bylo bezpečné. Později sníh změkne – můžete spadnout do trhliny, seraky se začnou lámat a spouštějí se laviny.
Co se člověku honí hlavou, když stojí na vrcholu a ví, že ho čeká tak riskantní sjezd? A dokáže si pak vůbec užívat okolní krásu a radost z lyžování, nebo je v režimu absolutního soustředění?
Byl to zvláštní a jedinečný okamžik. Byl jsem unavený a bylo už docela pozdě, takže jsem věděl, že se musím co nejrychleji připravit na sjezd. Z tibetské i nepálské strany se začala tvořit oblačnost a zapadající slunce jí dodávalo temnou atmosféru.
První metry byly příjemné – konečně jsem mohl na lyžích vyrazit dolů a cítil jsem, že sjezd zvládnu. Je to něco neuvěřitelného, protože jste téměř v 9000 metrech.
Samozřejmě existuje určitý pracovní režim – musíte být stoprocentně soustředění na to, co děláte. Skutečný klid a úleva se dostavily později, když jsem dorazil do základního tábora.
V začátcích sjezdu jste čekal, až sejde šerpa. Bylo to jen v první části sestupu, než se potkal s někým dalším, aby nemusel dolů sám?
Ano, to bylo velmi důležité, neboť vždy dbám na bezpečnost. Se šerpou, který byl během expedice spíš mým lezeckým parťákem, jsem počítal jako s člověkem, se kterým se navážu na lano a s nímž bych v případě potřeby lana fixoval.
Na vrcholu Everestu společně se šerpou, který mu při výstupu asistoval.
To bylo klíčové pro bezpečnost i úspěch celé akce, protože fyzicky by pro mě bylo velmi náročné prorážet se hlubokým sněhem sám. Chtěl jsem ho bezpečně dostat ke třem dalším členům týmu, se kterými mohl bezpečně sestoupit.
Na videozáznamu je vidět, že na Everestu nebylo příliš mnoho lidí, což neodpovídá tomu, co často vídáme v médiích, tedy dlouhé fronty pod vrcholem a podobně. Jak je to možné?
Expedice probíhala na podzim, který je pro výstup na Everest mnohem náročnější, zároveň jde ale o jediné období, kdy podmínky umožňují kompletní sjezd na lyžích. V té době šlo o jedinou expedici, kromě našeho týmu tam nebyl nikdo jiný. Myslím, že dosud se v podzimní sezoně bez kyslíku na vrchol nikdo nedostal.
Jedné slovenské expedici se to sice podařilo, ale bohužel při sestupu zemřeli. To jen ukazuje, jak náročná podzimní sezona opravdu je. Dokonce i šerpové, kteří už desetkrát stanuli na vrcholu Mount Everestu, se ten rok na vrchol nedostali – a to ani s kyslíkem a bez klientů, kdy se mohli soustředit jen sami na sebe.
V „zóně smrti“ nad 8000 m n. m. jste strávil více než 17 hodin, což je na hranici toho, co lidské tělo zvládne. Nebál jste se, že vám dochází čas a že kdyby se cokoliv stalo, už byste se z ní nedokázal vymanit? Nebo jste měl s sebou pro tyto účely přídavný kyslík?
Máte pravdu, bylo to velmi náročné a musel jsem velmi rozumně hospodařit s energií. Neměl jsem žádný záložní plán ani kyslíkovou láhev, na kterou bych se mohl kdykoli napojit, takže jsem musel se svou energií nakládat opravdu velmi opatrně.
Měl jsem časové limity – věděl jsem, že kdyby mi výstup trval o půl hodiny déle, musel bych se těsně pod vrcholem otočit. Celkově to tedy byla velká výzva.
Když si nasadil lyže a vyrazil dolů, věřil, že to zvládne.
Nečekal jsem, že to bude trvat tak dlouho. V minulosti jsem vystoupil na rameno hory K2, zhruba do výšky 8000 metrů, za deset hodin ze základního tábora, nebo na vrchol Manáslu za čtrnáct hodin, také ze základního tábora. Na Mount Everestu jsem se v minulosti dostal do Jižního sedla ze základního tábora asi za devět hodin.
Tentokrát ale výstup z přibližně 8000 metrů – protože Jižní sedlo je téměř v 8000 metrech – na vrchol trval asi 14 hodin. Bylo to pro mě něco neobvyklého, ale musel jsem si energii velmi pečlivě rozvrhnout, protože jsem věděl, že nemám kyslík. Kdybych cítil úplné vyčerpání, jednoduše bych se otočil – při sestupu se energie rychle vrací.
Při sledování záběrů z expedice měl asi nejeden divák strach, že se něco stane. Kromě lavin a pádů z útesů, jaká další rizika vám hrozila?
Největším nebezpečím byly určitě laviny, kterých jsem se opravdu bál. Právě proto jsme spolu s Dawa Sherpou fixovali lana v posledním úseku, protože během našeho výstupu se z hřebene uvolnila sněhová deska. Věděl jsem tedy, že se musíme dostat až na tvrdý sníh a tam založit kotvy, což není jednoduché.
Kdyby byly podmínky bezpečné, nedělali bychom to a neztratili bychom tolik času. Také bychom nemuseli prošlapávat tolik hlubokého sněhu, což bylo opravdu obtížné.
Velmi náročný byl také ledovec. Upřímně řečeno, šlo o jednu z nejtěžších věcí, které jsem kdy absolvoval. Ledopád Khumbu jsem přešel přibližně třicetkrát a nikdy jsem neměl jasnou představu, jak by se dal sjet na lyžích. Letos se to však podařilo a jsem na to opravdu hrdý.
V čem konkrétně byl ledopád Khumbu tak nebezpečný?
Musel jsem se přiblížit k rameni Everestu a ke stěnám hory Nuptse, odkud padají laviny, nad hlavou visí séraky a jsou tam obrovské ledovcové trhliny. Od samého začátku jsem potřeboval mít velmi jasný plán sestupu, protože jakmile jste jednou na ledovci, bylo by velmi obtížné se vrátit zpět – zejména pokud jste tam sami. Bylo by to extrémně nebezpečné.
Video dokumentující celou expedici Andrzeje Bargiela
Davo Karničar ho sjel asi před 25 lety, ale dnes je ten ledovec úplně rozlámaný a myslím, že je mnohem těžší ho sjet než tehdy. Nějakou dobu jsem měl dokonce zato, že by dnes mohlo být nemožné ho sjet na lyžích. Proto jsem také sjezd rozdělil do dvou částí – věděl jsem, že se na ledovec musím dostat velmi brzy ráno.
Lze tedy považovat ledopád Khumbu za nejnáročnější část celé expedice? Právě tam vás váš bratr Bartek navigoval pomocí dronu…
Rozhodně. Na první pohled to sice mohlo působit, jako by mě vedl můj bratr, ale ve skutečnosti jsem přesně věděl, co dělám. Někdy je tým nervózní a snaží se mi radit, co dělat nebo na co si dát pozor. Kdybych ale ten terén sám neznal, nikdy bych se nerozhodl do něčeho takového jít. Nemyslím si, že by byl někdo natolik šílený, aby se nechal vést přes ledovec někým jiným a stoprocentně mu důvěřoval.
Když už mluvíme o asistenci, jak velký stál za celou expedicí tým?
Tým byl velký, protože jsme měli rovněž filmovou produkci. Bylo nás víc než dvacet, včetně kuchaře, týmu v základním táboře, lékaře a bezpečnostního manažera. Měli jsme sedm kameramanů, a tím pádem i sedm šerpů, kteří se o kameramany starali a zajišťovali je, takže se tým docela rozrostl. Bez filmové produkce by to celé bylo pravděpodobně mnohem jednodušší.
Andrzej Bargiel při sjíždění nejvyšší hory světa Mount Everestu
Na záběrech je vidět, že jste jednou i upadl. Měl jste víc takových krizových momentů? Jak vážné byly?
Byl to kontrolovaný pád. Narazil jsem na ledovou plotnu a nechtěl jsem s tím bojovat, protože jsem se bál možného zranění. Terén nebyl nebezpečný, takže pád neměl vážné následky. Obával jsem se, že kdybych se snažil za každou cenu zůstat na nohou, mohl bych si poškodit koleno.
Někdy je lepší spadnout než se snažit udržet rovnováhu. Přesně tak to bylo v tomto případě. Byl to můj jediný pád, možná jsem jen na chvíli ztratil koncentraci.
Na videozáznamu je také slyšet váš silný kašel. Byla snížená hladina kyslíku ve vysoké nadmořské výšce jedním z dalších velkých výzev při sjezdu?
Myslím, že to byla hlavně únava. A samozřejmě tam nebylo mnoho kyslíku. Strávil jsem dlouhou dobu téměř v 8000 metrech. Když to spočítáte od Jižního sedla, dorazil jsem tam předchozí den kolem jedné hodiny odpoledne a dolů na lyžích jsem se vydal kolem 16:30 nebo 17:00. To znamená asi 27 až 28 hodin strávených téměř v 8000 metrech, což je velmi dlouhá doba – zvlášť když jste po celou dobu v pohybu.
Samotný odpočinek nebo spánek ve stanu nepředstavuje žádnou zásadní výzvu, ale tady jsem byl skoro po celou dobu aktivní. Byl jsem vyčerpaný a dehydratovaný, což vedlo k tomu kašli.
V minulosti jste na lyžích sjel i K2. Když obě hory porovnáte, jaké byly hlavní rozdíly a která z nich byla náročnější?
Myslím, že K2 byla technicky náročnější a složitější z hlediska trasy, protože jsem musel kombinovat několik různých linií. Během přípravy na ten sjezd jsem se musel pohybovat různými cestami a bylo opravdu výjimečné vytvořit na takové hoře novou linii. Bylo to velmi obtížné – zvlášť proto, že jsem se místy musel pohybovat v terénu, kde přede mnou nikdo nelyžoval. Mluvím mimo jiné o Messnerově traverzu.
Everest je na druhou stranu obrovská fyzická výzva. Je to vidět i na pokusech Kiliana Jorneta (španělský sportovec, který patří k nejlepším vytrvalcům na světě, pozn. red.) – na podzim se mu výstup dosud nikdy nepodařil, a to ukazuje, že to není jen o vytrvalosti. Tomu člověku vytrvalost rozhodně nechybí, ale stejně to nezvládl.
Teď trochu osobnější otázka. Samozřejmě nemusíte odpovídat, pokud nechcete. Bojíte se smrti, nebo ji už berete jako součást vašeho povolání?
Nepředpokládám, že by se mi mělo stát něco špatného. Držím si od toho, co dělám, určitý odstup. Moc mě to baví, ale pokud cítím, že je riziko příliš velké a nejsem schopen využít techniku nebo řešení, které by mi zajistilo dostatečnou bezpečnost, jednoduše od expedice odstoupím. Života si velmi vážím a nemám pocit, že by tato vášeň stála za to, abych si ublížil.
Za nejtěžší část výpravy považuje ledopád Khumba.
Váš výkon je bezpochyby historickým milníkem. Jaké máte plány do budoucna? Přemýšlel jste třeba o sjezdu severní stěny Everestu, kterou nedávno jako první sjel váš kolega z branže Jim Morrison?
Také jsem se několikrát snažil získat povolení pro tibetskou stranu. Dvakrát jsem narazil na čínské úřady a povolení jsem nedostal. Letos jsme rovněž plánovali severní stěnu, ale když jsem se dozvěděl, že Jim Morrison připravuje filmovou produkci, a pochopil jsem myšlenku jeho projektu – věnovat expedici Hilaree Nelsonové (partnerce, která tragicky zahynula při nehodě na osmitisícovce Manáslu, pozn. red.) – cítil jsem, že by nebylo správné se do toho pouštět.
Jak Jim, tak já jsme měli filmovou produkci, a to by mohlo způsobit jen problémy. Mohli bychom si navzájem překážet, takže jsem se rozhodl ustoupit. Jsem opravdu rád, že se mu to podařilo, a upřímně mu gratuluji. Pro něj to bylo něco symbolického – něco víc než jen sport – a myslím, že to tak prostě mělo být.
I s ohledem na ledopád Khumbu, který je velmi rizikový, jsme měli pocit, že severní stěna by byla rozumnější možnost. Za těchto okolností jsme se ale nakonec rozhodli zůstat na nepálské straně.
Kdybyste měl dát jednu radu mladému sportovci, který k vám vzhlíží, jaká by to byla?
Nebojte se snít, ale nehledejte zkratky. Pracujte, budujte své zkušenosti krok za krokem a ujistěte se, že cíle, které si vybíráte, jsou vyvážené a odpovídají vaší aktuální úrovni zkušeností a dovedností. Rozvíjejte se postupně a buďte trpěliví.
Můžete dokázat velmi obtížné věci, ale vyžaduje to čas a velké úsilí – musíte si trpělivě budovat zkušenosti a porozumění. Zároveň je důležité udržet si od toho, co děláte, určitý odstup, protože hory a příroda představují neuvěřitelnou sílu. Musíme být schopni rozpoznat chvíle, kdy je to, čeho chceme dosáhnout, reálné. A někdy ty chvíle jednoduše nepřijdou.
Je také důležité neztratit radost z pobytu v horách. Je to obrovské privilegium a hodnota sama o sobě. I když nedosáhneme konkrétního cíle, je to v pořádku. Stojí za to si toho vážit, protože už samotný fakt, že můžeme být v horách, pohybovat se tam a lyžovat tam, je něco opravdu výjimečného – a v mnoha ohledech to úplně nejdůležitější.
