Článek
„Vím, že nezachráníme úplně všechny, někteří o to ani nestojí, ale některé ano,“ říká čtyřiapadesátiletý muž. Od kolegů strážníků se liší na první pohled. Dlouhé vlasy, místo mundůru mikina. „Vedení moudře uznalo, že jinak to nejde. Na lidi z ulice působí uniforma jako červená barva na býka,“ konstatuje.
Už dříve spolupracoval se spolkem K srdci, což i nadále trvá, díky postu u městské policie se ale může věnovat práci s bezdomovci naplno.
„Dává to smysl, dostalo to řád,“ míní Nikodem. Jde hlavně o to zajistit těm, kteří mají zájem, alespoň příležitostné brigády. „Nikoho nepřesvědčujeme. Ale ukazujeme, že je normální ráno vstát a jít do práce. A je dost těch, kteří se na tu práci těší, mají radost, že něco udělali, že je něco za nimi vidět,“ podotýká.
Třeba Vojta, jeden z těch, který s partou jemu podobných zrovna pomáhá s údržbou obrubníků, přitakává: „Baví mě to. Přivydělám si a je to možnost, jak změnit způsob života.“
O čem sní a kam míří
Jenže v Plzni žije lidí bez domova zhruba pět set a do nějaké „fachy“ alespoň občas chodí jen zlomek z nich. Konkrétně zmíněný spolek K srdci má nyní uzavřené různé dohody asi se čtyřicítkou lidí.
„Ráno se po skupinkách rozjedou za prací a já je kontroluji. Nelze je nechat jen tak, to by bylo bláznovství,“ upozorňuje Nikodem a dodává: „Hlavní ovšem je, že s nimi trávím čas. Řeknou mi, co je trápí, o čem sní, kam míří.“
Jenže pak je tady dlouhá řada existencí, které tráví dny popíjením a posedáváním po lavičkách. „S nimi se bavím také. Jak se mají, jestli něco nepotřebují.“ A co oni na to? „Čau Romane, nemáš nějakou práci? Že by šli na brigádu, že by chtěli dělat. Když se objeví někdo, kdo ráno není opilý a vydrží to alespoň do půl jedné, tak má šanci něco sehnat,“ podotýká.
Lidi bez domova si v Plzni přivydělávají většinou úklidem. Takhle před pár dny čistili ulice na Severním Předměstí
Alkohol a drogy jsou podle něj zásadní problém. „Nějakou závislostí trpí osmdesát procent lidí bez domova. Většinou si to nepřipouští. Myslí si, že k tomu, aby žili normální život, postačí, aby získali práci. Až když ji doopravdy dostanou, zjistí, že to nezvládají.“
Zklamání i happyendy
Nikodem zažil zklamání. „Chcete někomu pomoci a on to celé zboří.“ A zažil i pár happyendů. „I když někdo si možná řekne: Jakýpak happyend? Vždyť ten chlap, kterému pomáháte, chlastá pořád dál. Ale já namítnu: Dvakrát týdně přijde do práce, a to je dobré.“
Co by si přál? „Aby nás bylo v téhle službě víc. Zatím to děláme v malém, ale i na tom malém vzorku je vidět, že to někam vede.“
A na co je nejvíce hrdý? „Že jsem to ten rok vydržel, kdybyste mě znal dřív, tak byste tomu nevěřil,“ směje se Roman Nikodém, který prošel ulicí i protialkoholními léčebnami. A teď je asistentem strážníků. Slovy jejich mluvčí Jany Pužmanové: „spojkou mezi městskou policií a lidmi bez domova“.
