Článek
Jak dlouho už se běhu na dlouhé tratě věnujete a čím vás tzv. ultramaratony okouzlily?
S ultraběháním jsem začal cca před 12 lety. Začalo to nevinně, od závodu na deset kilometrů přes půlmaraton až ke klasickému maratonu a následovalo hledání něčeho dalšího a delšího. Na ultramaratonu je krásné to, že to není jen o běhu, ale o celkovém pohledu na svět, na sebe sama.
Máte za sebou účast ve slavném Spartathlonu, kde jste před čtyřmi lety skončil třetí, či republikový titul v závodě na 24 hodin. Byl závod Badwater 135 přirozeným vývojem na cestě posouvat své vlastní hranice?
Badwater byl můj vysněný závod, stejně jako Spartathlon, s tím rozdílem, že jsem si nikdy nemyslel, že se ho někdy můžu zúčastnit. Ať už kvůli náročnému kvalifikačnímu systému (na pozvání pořadatele na základě výsledků), tak kvůli časové a nákladové stránce.
Tohle všechno se změnilo loni v květnu po debatě s kamarádem, který se rozhodl mě podpořit. K němu se pak přidalo pár dalších a sen začal dostávat jasné obrysy. Patří jim obrovské díky!
Závod Badwater 135 je považovaný za nejextrémnější či nejtěžší na světě. Souhlasíte?
Myslím, že statistika uváděná pořadatelem mluví za vše. Za dobu trvání závodu (38 let) vystoupalo na nejvyšší horu světa Mount Everest přes 6500 lidí. Badwater 135 dokončilo něco málo přes 1000 běžců.
Závod startuje v Badwater Basin, jenž leží 85,5 metru pod hladinou moře. Jde o nejnižší bod Severní Ameriky. Na fotografii je Milan Šumný se svým týmem.
Co ho dělá tak náročným?
Trať dlouhá 217 kilometrů začíná v 86 metrech pod hladinou moře v Badwater Basin a končí v nadmořské výšce 2550 metrů na Whitney Portal. Je tak spojnicí mezi nejnižším bodem Severní Ameriky a nejvyšší horou USA (bez Aljašky) Mount Whitney (závod končí asi 1900 výškových metrů pod vrcholem).
Závod má převýšení cca 4500 metrů a teploty někdy sahají i k 54 stupňům Celsia.
Pokud máš krizi, uvědom si, že ji mají všichni!
To zní děsivě…
Podmínky jsou opravdu extrémní. Na trati se navíc spoléháte pouze na svůj tým, pořadatel nezajišťuje po dobu závodu žádné zázemí ani občerstvovací stanice. A nejde pouze o závod, samotná příprava je extrémní.
V každém případě si pořadatelé zaslouží obrovský kredit. Od samého začátku vás informují o všech rizicích a snaží se předejít všem problémům a nepříjemnostem. Dokonce existuje Badwater univerzita, kde najdete všechny odpovědi na své otázky.
Jaký byl letos počet účastníků závodu a kolik z nich jej úspěšně dokončilo?
Pořadatel zve maximálně 100 běžců z celého světa. Letos nás na startu stálo 99 ve třech vlnách. Dokončilo 93 běžců, což je unikátní číslo! Pořadatel od začátku klade na srdce a upozorňuje, že v ultramaratonském světě není nic cennějšího než překročení cílové pásky tohoto závodu. Řediteli závodu Chrisi Kostmanovi jde o to, aby každý závodník na startu udělal vše pro dosažení cíle. Jeho heslo je: Pokud máš krizi, uvědom si, že ji mají všichni!
Závod je extrémně náročný i kvůli vysokým teplotám, které se pohybují i okolo 50 stupňů Celsia.
Co konkrétně bylo nejtěžší pro vás? Byly to právě vysoké teploty v kombinaci s velkým převýšením?
V průběhu závodu, hlavně ve druhé části, pro mě bylo nejtěžší dostat do sebe nějakou energii. Žaludek v této fázi závodu už úplně nefungoval a bylo složité cokoli pozřít. Nakonec se to pod výhružkami mého týmu povedlo. Samozřejmě teplo, hlavně druhý den odpoledne, bylo extrémní a ve spojení s únavou úmorné.
Když mě při tréninku viděli sousedé, chtěli mi volat Chocholouška.
Jak dlouho a jakým způsobem jste se na závod připravoval? Je vůbec možné se na tak extrémní vedro adaptovat?
Začátkem února jsem se dozvěděl, že jsem byl vybrán, a příprava mohla začít. Mimo standardní tréninky běhu jsme museli zařadit speciální výběhy kopců, posilování, a hlavně heat trénink.
Trávil jsem až 60 minut v 80 stupních v sauně. Zde jsem trénoval i chlazení a experimentoval se stravou v extrémním teple.
Příprava byla různorodá, součástí byl i trénink v saunovacím oblečku.
Jindy jsem šel běhat a běh prokládal saunováním. Nebo jsem šel do sauny a pak šel běhat. Běhal jsem i v saunovém oblečku, rukavicích, čepici a šátku přes obličej. Byl to extrém, a když mě viděli sousedé, chtěli mi volat Chocholouška (fiktivní postava psychiatra z československého komediálního filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! z roku 1974 - pozn. red.). Nicméně jsem byl schopen takto běhat i dvě hodiny. Na druhou stranu po příjezdu do Las Vegas, kde bylo 42 a více stupňů, jsem měl pocit, jako by bylo jen 20.
Příprava musela zabrat spoustu času. Jak jste to dokázal skloubit s prací a rodinou?
Musím říct, že bez podpory své manželky Gábinky bych se na Badwater 135 nikdy nedokázal připravit. Byl to vážně extrém. Ještě ve spojení s tím, že vždy vše dělám na 110 %. Takže brzy ráno odtrénovat, celý den v práci a odpoledne či večer opět trénink, sauna nebo cvičení.
Byla to neskutečná pětiměsíční jízda rozpočítaná na minuty. A nebyl to zápřeh jen pro mě a manželku, ale také pro kluky v týmu, kteří se museli na extrémní podmínky rovněž připravit. Navíc tomu obětovali svůj volný čas a dovolenou. Jsem jim za to z celého srdce vděčný. V práci mám skvělé kolegy a zkušený tým. I jim patří velké díky za podporu.
Jde sice o závod jednotlivců, ale jak jste zmínil, v USA jste měl s sebou i podpůrný tým. Jak početný byl a v čem konkrétně vám pomáhal?
Úspěch na tomto závodě, a tím myslím protnutí cílové pásky bez ohledu na čas či umístění, závisí právě na skvěle fungujícím podpůrném týmu. Měl jsem tříčlenný tým - manželku a kamarády Mirka a Radima. Především Gábinka a Mirek byli u všech důležitých závodů a jejich sehranost je radost sledovat. Navíc už mě znají a vědí, kdy potřebuju povzbudit, kdy přibrzdit.
Časový plán jsme měli o hodinu pomalejší, než byl konečný výsledek.
Při Badwateru 135 veze doprovodný vůz všechno potřebné, přičemž každé dvě míle jsme měli domluvené setkání. Při něm jsem doplnil tekutiny, vyměnil šátek s ledem na krk a napěchoval rukávy novou dávkou ledu.
Občerstvovací stanice nejsou součástí závodu, o všechno se stará soukromý podpůrný tým.
Kluci se mnou strávili také část závodu přímo na trati, protože od 67. kilometru máte povoleného tzv. pacemakera. Jejich role spočívala především v ochlazování - měli speciální postřikovač a kropili mě, abych se nepřehřál. Byla to pro ně velká honička a zápřah. Taková olympiáda logistiky.
Bylo vaším cílem doběhnout, nebo jste mířil na nejvyšší mety?
Vždy mám nějaký svůj cíl, časový plán, podle kterého jedeme, pokud to jde. Prvotní cíl byl doběhnout do cíle. Dnes už můžu říct, že časový plán jsme měli o hodinu pomalejší, než byl konečný výsledek.
Do závodu jdu pokaždé s tím, že chci podat co nejlepší výkon. Zužitkovat tu krásnou dřinu z tréninku. Také ale vím, že umístění neovlivním. Soupeře neznám, nesleduju je. Soustředím se pouze na sebe a svůj výkon. Jak v přípravě, tak v samotném závodě. Jak to nakonec dopadne, je na osudu. Jsem spokojený, pokud si po závodě můžu říct, že jsem to odmakal na 100 %.
Spokojený musíte být i s konečným umístěním. Doběhl jste na pátém místě (s časem 24:59:27), což je historicky nejlepší český výsledek…
To je pomyslná třešnička na dortu. Jsem hlavně rád za lidi, kteří se na tomto výsledku podíleli, věřili mi, podporovali mě a drželi palce. Těch lidí je spousta. Žádný individuální sport není o jednotlivcích, o to více ultramaraton. Jsem šťastný a vděčný za to, jaké lidi kolem sebe mám.
Celý tým včetně manželky Gábiny a kamarádů Radima a Mirka v cíli závodu
Podělíte se s nějakým hezkým momentem, který vás při závodě potkal?
Velmi překvapivý a milý moment nastal cca na 170. kilometru, kdy u našeho vozu zastavilo auto, načež vystoupil muž s dívkou a česky nás pozdravili.
Byla to náhodná česká dvojice, táta s dcerou z Liberce, která zrovna projížděla kolem a zjistila, že závod běží nějaký Čech. Tak si nás našli a podpořili. Neskutečné! Děkuju a těšilo mě!
Za celou historii závodu doběhlo celkem šest Čechů a letos tři - byl to unikátní ročník.
Když je řeč o Češích, kolik z nich se letos závodu účastnilo?
Celkem tři. Mimo mě ještě Karla Kent žijící v Las Vegas – legenda tohoto závodu, která jej dokončila potřinácté v řadě. A pak Jakub Řeháček pobývající na Floridě. Když si uvědomíte, že za celou historii závodu doběhlo celkem šest Čechů, byl to letos unikátní ročník.
Chystáte se závodu zúčastnit v budoucnu znovu a cílit třeba na umístění v první trojce, nebo se podobnému trýznění už raději vyhnete?
Pokud se najde někdo, kdo do toho půjde se mnou, rád se vrátím. Badwater family - komunita okolo závodu - je nakažlivá záležitost.
Do Kalifornie ho přijela podpořit nejen manželka, ale i děti.
Na začátku jste zmínil, že na ultramaratonu je krásné, že to není jen o běhu, ale o celkovém pohledu na svět a na sebe sama. Má ultraběh nějaký přesah do vašeho běžného života – například v tom, jak zvládáte stres nebo problémy?
Řekl bych, že je to přidaná hodnota ultraběhu, alespoň pro mě. V ultraběhání musíte dát stranou ego, jinak vás zabije. Musíte se naučit poslouchat své tělo i srdce. Přehodnotíte životní hodnoty.
Ultraběhání ze mě udělalo jiného člověka a jsem za to nesmírně vděčný. Vím, že když něco opravdu chcete, děláte to celým svým srdcem, dokážete neuvěřitelné věci. To jsem si vzal i do profesního života.
Doporučil byste ultramaraton i jiným sportovcům? A co byste poradil někomu, kdo o něčem podobném uvažuje poprvé?
Doporučil bych všem lidem, aby se hlavně hýbali a žili zdravě, neboť na to trošku zapomínáme. A jakmile člověk začne, tak hlavně s rozumem a pomalu. Vše má svůj čas…
