Článek
„Jsme dvorní dodavatelé sklenářských prací do katedrály, spolupracujeme se Správou Pražského hradu, s rezidentskou kanceláří i s pražským arcibiskupstvím. Cokoliv se šustne okolo skla, volají nás,“ směje se mistr dílny Petr Coufal, který do ní nastoupil před 35 lety.
Ateliér je autentický, od počátků se toho v něm podle Coufala moc nezměnilo. Pracovalo se na stejných stolech ve třech propojených místnostech a tabule skla byly ve stejných policích jako dnes.
Jak zde dokázali jeho předchůdci sestavit třeba Švabinského monumentální okno Posledního soudu s výměrou 160 m2, které tvoří víc jak 150 tisíc skleněných segmentů, Coufala dodnes fascinuje. „To muselo být obrovské dobrodružství, protože nikdo neviděl, jak bude vypadat, dokud se v katedrále nezbořilo lešení,“ uvažuje.
Materiálu na výrobu se vždy nakupovalo až dvakrát víc, myslelo se totiž i na to, že bude díla potřeba v čase restaurovat. Staroměstská dílna se tak v současnosti chlubí pravděpodobně největším skladem historických skel v Česku. „Pod námi je sklep, kde jsou regály se stovkami metrů čtverečních skla,“ prozrazuje osmapadesátiletý Coufal.
Skleněné mozaiky jsou podle něj oproti jiným uměleckým dílům v povědomí veřejnosti upozaděné, je tak rád, že je může zájemcům představovat na workshopech pořádaných neziskovou organizací Open House Praha.
Prozradí vám na nich třeba, že se vitráže začaly objevovat už před téměř dvěma tisíci lety. Sklem tehdy ještě nedokázali vyplnit celé okenní otvory, dokázali však vyrobit malé segmenty, které pospojovali - a tak vznikl tento typ výplně.
Vitráž, jíž prochází světlo, prostoru navíc podle Coufala dodává život a hraje si s jeho proměnami. „Když přijdete do kostela, vypadá jinak ráno, v poledne, večer, jinak v květnu, jinak v listopadu,“ popisuje, v čem je krása tohoto výtvoru. „Až budete příště v kostele, pozvedněte vzhůru nejen srdce, ale i zrak,“ vyzývá.
