Život bez elektřiny a internetu: Amišové inspirují přirozeným pohybem i zdravou stravou

Jejich koňské povozy brázdí silnice moderní Ameriky jako zjevení z jiného světa. Odmítají elektrickou síť, masmédia i většinu moderních technologií. A přesto (nebo právě proto) vytvářejí stabilní, soběstačné komunity s hlubokými rodinnými vazbami.

Pro někoho podivíni v plstěných kloboucích, kteří odmítají auta i elektřinu. Pro jiného tichý národ, který jako by vypadl z jiného století. Pravda je ale hlubší a složitější. Tato náboženská komunita má kořeny ve Švýcarsku a jižním Německu 17. století. Tehdy její předkové uprchli před pronásledováním, aby si zachovali právo žít podle své víry: skromně, v pokoře a mimo dosah státní moci.

Nový domov našli ve Spojených státech, zejména v Pensylvánii, Ohiu a Indianě, kde dodnes žijí na farmách uprostřed polí, v rytmu ročních období a mimo ruch moderní civilizace. Nejezdí autem, netelefonují, nesledují televizi. Ale ne proto, že by byli zaostalí. Spíš proto, že si pečlivě chrání to, co považují za důležité: soudržnost rodiny, tichou víru, sousedskou pospolitost.

Amišové nejsou zkamenělý relikt ani živoucí muzeum. Jsou společenství s hlubokým porozuměním pro to, jak technologie mění svět a lidské vztahy. Jak uvádí server Wired, neodmítají pokrok z principu. Každou novou věc zvažují: ne podle toho, co umí, ale co způsobí. Jejich opatrnost vůči novotám není strach, je to strategie.

Pevně odmítají jakýkoli militarismus a násilí, věří v pokorné a tradiční rozdělení rolí, kde muž stojí v čele rodiny a žena mu je podřízena. Většina z nich si dodnes zachovává svůj původní jazyk: pensylvánskou němčinu, která zní jako ozvěna starých evropských časů.

Amišové se liší nejen způsobem života, ale i přístupem ke světu a technice. Odmítají tetování, make-up, knoflíky i elektřinu. Místo toho nosí tradiční oděvy připomínající 18. století a vystačí si jen s několika kusy oblečení. Jejich víra se obejde bez kostelů, kázání probíhají doma, duchovní se losují a kázeň se udržuje přísným vyloučením z komunity.

Amišské ženy se nelíčí, nebarví si vlasy a nechodí ke kadeřnici. Účesy si upravují samy – jednoduše a prakticky, často jsou skryté pod tradičním čepečkem.

Nevyužívají státní pojištění ani důchody a své děti posílají do školy jen na osm let. Co potřebují pro život, si předávají v rodině nebo v rámci komunity. Přesto netrpí nouzí. Spoléhají na vlastní medicínu, komunitní solidaritu a občas i na moderní nemocnice. Solární panely jsou pro ně přijatelnější než žárovka, telefonují z budky a fotí se jen výjimečně, aby nepodporovali marnivost. Mladí mají možnost okusit svět venku, ale většina se vrací zpět.

Amišské komunity dodnes žijí svým tichým a promyšleným tempem. Zdá se, že se u nich doslova zastavil čas. Jejich každodenní život je naplněný hodnotami, které moderní společnost dávno ztratila z dohledu.

Podle serveru The Christian Science Monitor amišové přicházejí do států jako Maine z jiných částí USA, zakládají nové usedlosti, kde si stavějí domy, vyrábějí nábytek, pěstují jídlo, opravují střechy. A vše dělají rukama. Žádné reklamy, žádná vlastní chvála. Když vám amišská žena prodá koláč, neřekne, že je „nejlepší pod sluncem“. Jen tiše poděkuje. A když ji pochválíte, jen přikývne. V jejich světě je skromnost přirozeností, ne pózou.

V době, kdy většina dětí vyrůstá s mobilem v ruce a hlavu má skloněnou k obrazovce, existuje svět, kde dětství vypadá jinak. Amišské děti neznají sociální sítě, nepoužívají telefony, nehledí do tabletů. Místo toho si hrají venku, běhají po loukách, pomáhají na farmě a vyrůstají v těsném sepětí s přírodou a komunitou. Učí se naslouchat, pomáhat a být součástí něčeho většího, rodiny, vesnice, řemesla.

Od útlého věku se amišské děti zapojují do chodu domácnosti. Dívky pečou, starají se o menší sourozence, chlapci pomáhají v dílně nebo na poli. Není to nucená dřina, ale přirozená součást života.

Dívky vyrůstají s představou rodiny a mateřství. Průměrně porodí šest dětí, což mimo jiné vysvětluje prudký růst celé komunity. Z několika tisíc členů v 18. století je dnes než 350 tisíc lidí.

Chlapci se učí práci na statku, který jednou převezmou, a od útlého věku vědí, že ponesou odpovědnost za rodinu. Amišská tradice přiděluje mužům roli vůdců a ženám roli pečovatelek. Poznávacím znamením ženatého muže je plnovous, ne knír, ten je pro amiše symbolem vojenské agrese a násilí, kterému se chtějí vyhýbat.

Amišové neznají obezitu ani většinu civilizačních chorob, které sužují moderní svět. Neprosedí hodiny u počítače, aby pak s výčitkami doháněli pohyb ve fitku. Místo toho orají pole, nosí dříví, pečují o zvířata. Každý jejich pohyb má smysl. Jejich fyzická aktivita je přirozená a pravidelná.

Jídelníček? Domácí strava bez průmyslových náhražek, bez konzervantů a s respektem k cyklům přírody. A když se přece jen dostaví nemoc, prvním krokem nebývá lékárna, ale spíž s nasušenými bylinkami a znalosti, které se předávají z generace na generaci.