Vždy připravena na nejhorší. Jedenáct znaků ženy, která si v životě prošla mnohým

Podle psychoterapeutky Ilene Strauss Cohenové má mnoho žen, které mají tendenci „přehnaně reagovat“ na maličkosti, zatímco v situacích, jež jsou vysoce stresující nebo emočně vypjaté, zůstávají klidné, určité spouštěče z minulosti. Ty mohou v nečekaných okamžicích vyvolat pocity intenzivního strachu a úzkosti.

Člověk pak sáhne po nezdravých mechanismech, aby se s tím vyrovnal. Podle Zaydy Slabbekoornové mohou být neadekvátní reakce znepokojující či matoucí, zejména pro člověka, který se se svým traumatem dosud nedokázal plně vyrovnat nebo se z něj zotavit.

Když dítě vyrůstá s nenaplněnými potřebami či nezdravě fungujícími rodiči, je nuceno dospět rychleji. Ve skutečnosti však nejde o opravdovou vyspělost, ale o tzv. parentifikaci – situaci, kdy dítě přebírá úkoly a zodpovědnost, které by měli zastávat jeho rodiče či jiní pečující dospělí.

Podle licencované poradkyně Jessicy MacNairové se děti, které se potýkají s traumatem, musí naučit uniknout před hrozbou. Jejich přizpůsobivost a schopnost poradit si v dětství se často později promění v přehnanou soběstačnost, která bývá mylně považována za vyspělost, přestože s vyspělostí vůbec nesouvisí.

V dospělosti může mít taková žena stále přehnaně nezávislou povahu, vyhýbá se zranitelnosti a raději se drží stranou vztahů založených na vzájemné oddanosti a závazku.

Může sice být schopnější zvládat stresové situace, které by byly pro průměrného člověka zdrcující, ale nemusí být proto nutně vyzrálejší – jen je zvyklá na obranný způsob fungování, při němž odsunuje vlastní potřeby stranou, aby vyřešila konflikt nebo udržela klid.

Odborníci z Grouport Therapy uvádějí, že mnoho žen, které prožily trauma, si osvojuje silně soběstačný způsob uvažování, aby se ochránily před nutností spoléhat na druhé.

Ať už šlo o bývalého partnera nebo o rodiče, kteří nedokázali naplnit jejich potřeby či jim poskytnout potřebnou oporu, nejsou schopny jednoduše a bezvýhradně důvěřovat. Místo toho na sebe přebírají péči, podporu i zodpovědnost, aby se vyhnuly zklamání nebo opuštění.

Navzdory výzkumům, například studii publikované v časopise Psychological Science, která naznačuje, že lidé jsou šťastnější a cítí větší propojení s ostatními, když o pomoc požádají, přijímají ji a sami ji poskytují, se lidé vyrovnávající se s traumatem často cítí lépe v bezpečí a pod kontrolou, které jim přináší přehnaná nezávislost. Nemusí se obávat, že je někdo jiný zklame, protože mají pocit, že „všechno, co potřebují, zvládnou sami“.

Kouč v oblasti duševního zdraví Darius Cikanavicius uvádí, že lidé, kteří v dětství prožili trauma nebo měli rodiče, kteří jim neposkytovali lásku, útěchu, péči či ochranu, mají v dospělosti problémy s důvěrou.

Tito lidé se od útlého věku učili, že „je nikdo nepřijde zachránit“ a že dokonce i lidé, kteří jsou jim nejbližší, mohou ohrozit jejich zdraví, životní pohodu a štěstí.

Problémy s důvěrou, které posilují jejich přehnaně nezávislý způsob fungování, pak mohou u takových žen v dospělosti často narušovat zdravé vztahy. Tím je mohou ještě více izolovat, vést k osamělosti a podporovat nezdravé způsoby vyrovnávání se s obtížnými situacemi.

Psychoterapeutka Sharon Martinová tvrdí, že katastrofizace, tedy neustálé očekávání toho nejhoršího, může být příznakem traumatu z minulosti a duševních obtíží, jako je úzkost. Člověka může vést k tomu, že žije v neustálém stavu „bojuj, nebo uteč“ (fight-or-flight).