Šedivé rozvody aneb Děti odešly, končíme

Některé historky jsou věčné. Vyprávěly se asi už za c. a k. mocnářství a dodnes kolují napříč generacemi. Tuto určitě také znáte: Sobotní ráno, v kuchyni voní káva, na stole hemenex, rajčátka, topinky. „Skočil jsem si pro noviny,“ hlásí cedulka opřená o bábovku. A žena – mile naladěna – usedá, přivoní, nalévá si, ochutná, čeká. Hodinu, dvě, tři, celý den, víkend, týden, měsíc…

Jedné mé kolegyni to došlo už navečer. Sousedce trvalo půl roku, než pochopila, že manžel se fakt nevrátí. Mimochodem, oba pánové zanechali téměř totožné vzkazy. Byť dennímu tisku doba zrovna nesvědčí, už jaksi tradičně patří noviny k útěkům z manželství. Tedy když prchají muži.

V líčení ženských způsobů se lidová tradice rozchází. Mně osobně přijde malebný příběh mé kamarádky. Nezdržovala se detaily, sbalila si jeden kufr a klíčky od auta. Manžel ji třicet let nepustil za volant, věděla, že nejdřív se musí znovu naučit řídit. A tak nastartovala a přískoky vyrazila do nové etapy života. Za týden najela po Česku přes 3000 kilometrů.

Od reálných i lidovou tvořivostí přibarvených příběhů není daleko k číslům. Ta celá desetiletí potvrzovala, že v Česku připadá na jednu svatbu jeden rozvod. V posledních letech se ovšem situace mění. Více párů volí partnerské soužití spíše než svatbu, s čímž jistě souvisí i nižší počet rozvodů. Na druhé straně se však častěji než dřív rozcházejí starší manželské páry.

Podle údajů Českého statistického úřadu podíl rozvodů po třiceti a více letech trvání manželství představoval v roce 2005 okolo pěti procent, v roce 2015 to už bylo osm procent a trend sílí. A to tak, že si již vysloužil pojmenování: šedivé rozvody. Znamení naší doby.

„Když se podíváme do historie, rozvody po dlouholetém manželství dříve neexistovaly, ani nemohly,“ říká psycholog Jan Kulhánek, který se zaměřuje na rodinnou terapii. „Za prvé se lidé tehdy nedožívali tak vysokého věku. A třeba v devatenáctém století bývalo zvykem, že si mladé ženy braly častěji starší muže, a ti tedy dříve umírali. A když se snad vdova znovu vdala, tak většinou za mladšího partnera – a byla to stejná situace, jen naopak. Manželství prostě nebylo plánováno na víc než deset let a předkové by určitě nad tím, jak dlouho my v něm vydržíme, užasli.“

Respektovaný odborník si hraje s lehkou nadsázkou, nicméně tak, jako dlouholetá manželství nepovažuje za jednoznačnou výhru, nevnímá ani šedivé rozvody jako tragédii. Je pochopitelné, že manžele, kteří během čtvrt století museli odolávat rutině i řadě krizí, teď postihl syndrom vyhořelého hnízda, dostavilo se odcizení.

„Kdyby žili v komunismu, asi by zatnuli zuby a nějak to už doklepali. Tehdy si většina lidí po padesátce připadala už za zenitem. Navazovat nový vztah? To se jim zdálo marné. Dnes jsou šedesátníci, poté co se zbaví pracovních závazků, stále v kondici a chtějí ještě aktivně žít.“

Po letech soužití se ohlásí nespokojenost, kterou předtím vytěsňovaly povinnosti. Nebo vyvstanou rozpory, jež partneři do té doby dokázali přehlížet. Naše osobnosti se vyvíjejí, měníme své priority. Někdo v šedesáti touží po klidu a stabilitě, druhý dychtí po zážitcích.

„Krize nemá jednu příčinu, je to důsledek dlouhodobého procesu. Tiché kompromisy přestávají stačit,“ vysvětluje Kulhánek, nicméně ani v této fázi nedoporučuje hned – a jako nejlepší řešení – rozvod. „Dává smysl se nejprve pokusit manželství nějak spravit, a to cestou sebereflexe, párové terapie nebo mediace. S pomocí odborníka se často daří vztah, do kterého dva lidé investovali skoro celý život, restartovat. Anebo aspoň dospět ke kultivovanému rozchodu.“

Začalo to až úsměvně. Nakoupila si kabelky a sadu bot na vysokém podpatku. Pak se dala na jógu a barefooty. Přestala vařit i organizovat rodinná setkání. Až když si pořídila chalupu za Prahou, teprve znejistěl. A zkoprněl, když se jednou večer vrátil a našel rozparcelovaný byt.

„Jeden pokoj pro mě, jeden pro ni. Jídelní stůl měl uprostřed čáru, kuchyňská linka taky. Televizi vykázala k mé posteli, na dveře koupelny pověsila rozpis, kdo se kdy sprchuje a kdy pere. V ledničce jsem měl modré přihrádky a u dřezu dokonce i vlastní modrou houbičku,“ líčil mi skoro se slzami v očích.

Kdepak, toto není žádná úsměvná historka, ale reálný příběh kolegy, který se v šedesáti regulérně zhroutil. Teď zobe antidepresiva a stále nechápe, proč s ním žena už nechtěla sdílet ani houbičky na mytí nádobí.

„Když se nedaří uvadlý vztah vzkřísit, nic neprotahujme. Je lepší se rozejít, než se začneme nenávidět a ubližovat si. I když už nejde o péči o děti, stále je dost příčin k zápasu. Z toho obvykle lidé vycházejí tak poškození, že se pak zdramatizují i debaty o rozdělení majetku,“ říká Jan Kulhánek. A že na majetek dojde, o tom nepochybujme.

Samozřejmě, že jsou mezi námi silné osobnosti, které se dokážou rozejít bez výčitek. Často ani nežádají o rozvod. Jeden se přestěhuje na chalupu, v tichosti se spolu podělí o úspory či končící hypotéku a pak si žijí každý po svém.

„To je ideální stav a já také vždy doporučuji smírnou cestu. Soudní řízení – ať už samotné rozvodové, nebo následné řízení o vypořádání společného jmění – bývá emočně, časově i psychicky náročné. Klientů se vždy ptám, zda by – zejména když jsou ve vyšším věku – nechtěli svůj čas radši věnovat kvalitnímu životu, rodině či novým začátkům než přípravám na soudní jednání,“ říká Eva Daniela Cvik. Zkušená advokátka přitom ale zdůrazňuje, že i rozvod může proběhnout důstojně, české zákony pro něj mají jasná pravidla.

V situaci, kdy jsou oba partneři schopni komunikace a základní shody, je nejvhodnější cestou tzv. nesporný rozvod, tedy rozvod se souhlasem obou manželů, při němž soud nezjišťuje příčiny rozvratu a neposuzuje, kdo za to nese odpovědnost. Nezbytnou podmínkou je ale dohoda o majetkovém vypořádání.

„Nejvíc konfliktů vzniká, když se jeden z partnerů bojí, že ‚přijde zkrátka‘. Proto doporučuji začít prakticky: přehledně si sepsat veškerý majetek i závazky – nemovitosti, účty, investice, podnikání, úvěry –, aby oba měli jistotu, že rozhodují na základě úplných informací. Jakmile totiž jeden z partnerů získá pocit, že jeho podíl není respektován, dohoda se rychle mění v obrannou reakci,“ říká Eva Daniela Cvik.

A připomíná, že když už leží čísla na stole, je třeba si uvědomit, jak funguje tzv. režim společného jmění. „Ten stanovuje, že vše, co bylo nabyto za trvání manželství, patří oběma partnerům společně, jestliže neuzavřeli v minulých letech jinou smlouvu o majetkovém režimu,“ vysvětluje právnička. Pokud nedojde k jiné dohodě, soud u dlouhodobých manželství většinou respektuje princip faktické rovnosti – a rozdělení „napůl“.

Aby dělení proběhlo v klidu, osvědčují se opět praktické metody. Prvním krokem je „objektivizace hodnoty majetku“, což třeba u domu, v němž jsme vychovali děti, znamená držet se striktně znaleckého posudku či realistické tržní ceny. Ještě náročnější je pak diskuse o tom, zda majetek prodat a výtěžek rozdělit, nebo jednomu z manželů připadne nemovitost a druhý obdrží finanční vyrovnání.

„V takto emočně vypjatých situacích pomáhá, když si spolu položí jednoduchou otázku: Kdo dům využije a kdo je schopen jej ekonomicky udržet? A odpoví-li oba popravdě, jednání se hned zklidní,“ říká advokátka. Třetím krokem je důraz na jasnou dohodu v souvislosti s předměty, které mají skutečně výjimečnou citovou hodnotu (třeba rodinné památky), nebo s domácími mazlíčky. Vyčíslovat jejich „majetkovou hodnotu“ by bylo skoro absurdní, tady jde hlavně o vstřícnost a pochopení.

„Při celém jednání by obě strany měly mít na zřeteli praktické řešení, které jim oběma umožní samostatně a stabilně fungovat,“ říká advokátka a znovu zdůrazňuje, že nejlepší je dospět ke kompromisu co nejdříve. „Pokud si uvědomí, že když spolu zvládli třicet let, zvládnou i rozvod, mají velmi dobrou výchozí pozici. Právo jim umožňuje odejít z manželství rychle a kultivovaně.“

Jedna dvojice mých známých nedávno oslavila třiašedesáté narozeniny. Rozvedli se už před časem v klidu, bez ztráty respektu dětí i společných přátel. Dnes se s nimi dál vídáme – jsou vyrovnaní, usměvaví a přesto každý sám. Někdy je to znát víc, někdy méně, ale ani jednomu ta absolutní svoboda úplně nesedí. Nové začátky jsou těžké. A možná na tom „v dobrém i zlém“ přece jen něco je, i ve 21. století.