Letní zážitky se nám do paměti zapisují výrazněji a často si je vybavujeme i po letech

Léto má speciální klíč k paměti. Jeho vůně či tóny fungují jako soukromý stroj času. Nemusíte ani otevírat stará fotoalba, stačí projít kolem koupaliště, kde vás závan kokosového opalovacího krému nebo pár taktů dávného hitu vrátí o dvacet i více let zpátky. Sedíte na dece u rybníka ještě pořád rozechvělí z první pusy, kterou jste tehdy dostali. Anebo dali. Čím to, že právě teď se k nám minulost tak ochotně vrací?

Když se zeptáte lidí na jejich nejsilnější vzpomínky, málokdo začne vyprávět o listopadové středě v práci. Zato první láska na letním táboře nebo první cesta na tábor naskakují rychle a často. Není to náhoda. Neurovědci zjistili, že nové zkušenosti aktivují dopaminový systém, tedy stejné mozkové okruhy, které souvisejí se zvědavostí, motivací a pocitem odměny.

„Když zažíváme něco poprvé, aktivují se centra spojená s učením i emocemi a vzpomínka se uloží hlouběji než běžné každodenní události,“ vysvětluje osobní koučka Jana Řehulková. Čím silnější emoce při tom prožíváme, tím větší je šance, že si zážitek uložíme téměř „v plném rozlišení“.

Psychologové mají pro tento jev dokonce označení – reminiscenční vrchol. Není proto divu, že nejvíc vzpomínek, které si neseme po celý život, vzniká přibližně mezi patnáctým a třicátým rokem života. Právě tehdy zažíváme nejvíce formujících životních poprvé. Od lásek přes maturitu až po první cestování bez rodičů. A protože se velká část těchto okamžiků odehrává během léta, je toto období v paměti téměř magické.

Existuje důvod, proč nás vůně opalovacího krému nebo rozkvetlých lip dokáže během chvíle vrátit o řadu let zpátky. Čich funguje jinak než ostatní smysly. Většina smyslových vjemů v mozku prochází jakousi centrálou, která informace zpracuje a pak pošle dál. Čich ne. Vůně jdou přímou cestou do oblastí mozku zodpovědných za emoce a paměť, jako jsou amygdala nebo hipokampus. Tyto evolučně velmi staré části mozku úzce souvisejí s emocemi i autobiografickou pamětí. Právě proto dokáže jediná vůně vyvolat nečekaně živou vzpomínku.

Neurovědci tomu říkají Proustův efekt podle spisovatele Marcela Prousta, který popsal, jak ho chuť a vůně madlenky (malé francouzské piškotové pečivo) během okamžiku přenesly do dětství. Možná právě proto je čich pro neurovědce tak fascinující. Není zajímavý jen tím, že nás umí během vteřiny vrátit do roku 1985, ale neurologové si všimli, že jeho zhoršení může signalizovat počínající Alzheimerovu chorobu. A to i několik let předem!

Podobnou sílu jako vůně má i hudba, která kromě sluchových center aktivuje i rozsáhlou síť mozkových oblastí odpovědných za emoce, pohyb a autobiografickou paměť. Proto bývají hudební vzpomínky překvapivě odolné. Právě této vlastnosti si neurologové všimli také u lidí s Alzheimerovou chorobou a dalšími typy demence. U nich se někdy dějí překvapivé věci. Nevzpomenou si na jména svých nejbližších nebo jídlo, které měli před chvílí k obědu. Ale jakmile zazní oblíbená písnička z mládí, začnou si ji pobrukovat nebo se usmívat. Studie publikovaná v časopise Brain ukázala, že oblasti mozku spojené s hudební pamětí bývají poškozovány až v pozdějších fázích onemocnění, a proto mohou hudební vzpomínky přetrvávat déle než běžná fakta.

Hudba má význam i v závěru života. Výzkumy naznačují, že sluch může být jedním z posledních smyslů, které si zachovávají určitou mozkovou aktivitu. I proto pracovníci hospiců doporučují s umírajícími mluvit nebo jim pouštět jejich oblíbené písničky. Neurovědkyně Jill Bolteová Taylorová, která sama přežila masivní mrtvici, říká, že mozek při odchodu z tohoto světa vypne část zodpovědnou za logické myšlení a místo toho nás zahalí do klidu. Jiná studie publikovaná v časopise Frontiers potvrzuje, že mozek si v posledních chvílích s největší pravděpodobností „přehrává“ jako poslední nejhezčí okamžiky, které jsme v životě zažili.

Přestože v odborné terminologii nic takového nenajdeme, v létě náš mozek funguje trochu jinak. Delší dny a více světla ovlivňují biologické rytmy, spánek i produkci některých neurotransmiterů spojených s náladou. Existují desítky studií o sezonnosti nálady. Například výzkum publikovaný v časopise Chronobiology International ukázal, že během období s větším množstvím denního světla lidé vykazují vyšší pozitivní naladění a změny ve spánkových rytmech. Nejsilnějším vysvětlením ale možná není slunce ani hormony, ale novost.

V létě býváme otevřenější novým zkušenostem i začátkům. V jedné studii sledovali odborníci zaměstnance před třítýdenní dovolenou a po ní. Po návratu nebyli lidé nutně kreativnější, ale vykazovali větší kognitivní flexibilitu, tedy schopnost vidět víc možností, přemýšlet méně stereotypně a opouštět zaběhnuté vzorce. „Někdo dá výpověď. Jiný ukončí vztah. Další se přihlásí na kurz, odstěhuje se nebo začne podnikat. Léto zkrátka vytváří odstup od běžného provozu. A jakmile zpomalíme, vycestujeme nebo si vezmeme dovolenou, máme poprvé po dlouhé době prostor přemýšlet,“ vysvětluje Jana Řehulková. A tak si možná klademe častěji otázky typu: Jsem spokojený? Žiju tak, jak chci? Kam vlastně směřuju?

Návraty do hezkých vzpomínek mohou zlepšovat náladu, posilovat pocit, že náš život má smysl, a dokonce nám připomínat, že jsme už v minulosti zvládli překonat ledacos. Nostalgie není cesta zpátky ani útěk. Spíš taková psychická dobíjecí stanice. Když se necítíme dobře, jsme ve stresu nebo máme pocit, že jsme na vše sami, mozek nás někdy podrží. Připomene nám chvíle, kdy jsme byli šťastní, milovaní nebo jsme něco zvládli. Má to ale jednu podmínku. Nesmíme uvěřit, že včera bylo automaticky lépe než dnes.

„V poradně to občas slýchám. Nejhezčí roky mám už za sebou. Tehdy bylo všechno lepší. To už není nostalgie, ale past,“ domnívá se koučka. Paměť totiž není archiv, ale vypravěč. Má tendenci vybírat hezké momenty, zjemňovat nepříjemné. A tak si po letech vybavíme podvečer u moře, kdy jsme se drželi za ruce až do tmy. Už hůře si vzpomeneme na spálená záda, tříhodinovou cestu v koloně nebo na to, že naše velká letní láska neuměla používat interpunkci a po návratu domů se už nikdy neozvala. Možná je to ale dobře. Psychologové tomu říkají vzpomínkový optimismus – sklon pamatovat si minulost o něco hezčí, než ve skutečnosti byla. A zdá se, že právě díky tomu si odnášíme hlavně to, co nás posiluje, ne to, co nás brzdí. Takže až vás teď v létě dojme známá písnička nebo vůně krému, nemusíte se bát, že žijete minulostí. Možná vám jen váš mozek připomíná, že život už vám přinesl spoustu krásných kapitol. A že ty další se ještě pořád píšou.