Článek
Člověk najednou přijde o směr a často i o pocit, kým vlastně je. Ještě včera měl jasno, dnes je v nejistotě. A není mu dobře. Po rozchodu je běžné tápat, jak dál žít. Tlak „posunout se“ a mít rychle jasno často přichází příliš brzy. Emoce potřebují čas, který nelze přesně určit.
Psychoterapeutka Klára Kubíková poukazuje na to, že zpočátku může být online dohled lidsky srozumitelnou reakcí na ztrátu.
Rozchod je možné vnímat jako ztrátu i jako krizi, která člověka na čas vychýlí z rovnováhy. V takové situaci je důležité chovat se k sobě shovívavě a nepřidávat další tlak. Bezprostředně po ukončení vztahu není reálné mít ve všem jasno.
„Prioritou jsou základní věci: spánek, jídlo, kontakt s druhými lidmi, alespoň rámcový denní režim. Zároveň je v pořádku dovolit si smutek, samotu i zpomalení. Tohle období není o výkonu ani o rychlé změně směru, ale o postupném zotavování,“ říká Kubíková.
Potřeba sledovat bývalého partnera online v této fázi často funguje jako poslední spojnice, nejen s konkrétním člověkem, ale i s minulostí a představou budoucnosti, která ještě nedávno existovala. I když takové chování většinou bolí, může zároveň přinášet krátkodobý pocit klidu, že to ještě definitivně neskončilo.
Podle Kubíkové jde o určitý způsob sebeochrany, který je po omezenou dobu pochopitelný a akceptovatelný. Pokud v něm ale člověk uvízne, proces vyrovnávání se s realitou se tím prodlužuje.
„Důležité je rozlišit, kdy jde o přirozené odpoutávání, při němž zájem postupně slábne, a kdy už se sledování mění v sebedestruktivní vzorec chování, který vyvolává úzkost a může přerůst v posedlost,“ vysvětluje.
Kdy už je to problém
Rozlišit běžný zájem od sebedestruktivního chování lze poměrně snadno. Pokud sledování bývalého partnera nepřináší nic pozitivního, zvyšuje napětí, vyvolává úzkost nebo se stává středobodem každodenního fungování, je to signál ke změně.
Takové chování partnera nevrátí a ve výsledku jen oddaluje přijetí rozchodu. Člověka udržuje mentálně v minulosti a brání tomu, aby se mohl soustředit na vlastní život a nové směřování. Zvlášť po dlouhodobých vztazích je přechod od „my“ k „já“ náročný, ale nevyhnutelný.
Záleží také na tom, jak ukončení vztahu proběhlo a proč k němu došlo. Pokud byl vztah plný zraňování a chaosu nebo skončil dramaticky, bývá nejbezpečnější cestou radikální omezení kontaktu. Bývalý partner se v takových případech snadno stává spouštěčem dalších emocí a snah o návrat zpět.
ProŽeny.cz
Klidnější rozchody, na kterých se partneři domluvili, často umožňují postupné odpoutávání. Nejtěžší jsou situace, kdy člověk netuší, kvůli čemu vztah skončil. To se často stává, když jeden z partnerů už pokračovat nechce a ten druhý nedokáže pochopit, proč. Právě tato odloučení patří k těm, která bolí nejvíce.
„Pokud se ukáže, že nás ex sleduje, je namístě nastavit jasné hranice. Přerušení kontaktu, odebrání z přátel nebo blokace nejsou přehnanou reakcí, ale způsobem, jak se chránit,“ říká Kubíková.
I když mohou být ty radikální kroky nepříjemné, s odstupem času se většinou ukáže, že právě ony přinesly úlevu.
Co říkají vědecké studie?
Zahraniční výzkumy ukazují, že negace spjaté s online sledováním ex-partnerů nejsou jen subjektivními pocity. Studie psycholožky Tary C. Marshall sledovala více než čtyři sta lidí po rozchodu. Ukázala, že ti, kteří bývalé partnery aktivně sledovali na sociálních sítích, častěji prožívali stres, silné negativní emoce, stesk i touhu.
Zároveň se u nich zpomaloval proces vyrovnání se s rozchodem. Jak ukázal výzkum, už samotná online přítomnost bývalého partnera může brzdit hojení a uzavření vztahu, a to i v případě, že spolu lidé už nejsou v kontaktu v běžném životě.
Ani při radikálním rozchodu se nelze vyhnout samotnému prožívání ztráty. Smutek, vztek, pláč nebo prázdno patří k běžným reakcím po rozpadu vztahu a neměly by se potlačovat. Právě jejich prožití umožňuje postupné odpoutání od minulosti. S odstupem času pak přichází fáze, kdy staré fotografie, vzpomínky nebo digitální připomínky ztrácejí na síle a dají se vnímat s větším klidem.
