Dospělé děti, které se vracejí domů. A rodiče, kteří už na to nemají sílu

O takzvaných bumerangových dětech se obvykle mluví v souvislosti s nedostupným bydlením nebo nejistotou na trhu práce. Méně pozornosti se však věnuje tomu, co takový návrat znamená pro každodenní soužití. Jaké je sdílet domácnost s třicátníkem, jak se mění role mezi rodičem a dospělým dítětem a kde leží hranice mezi pomocí a dlouhodobým přetížením.

Do této situace se dnes dostává stále více rodin. Často nejde o vědomé rozhodnutí znovu sdílet domácnost, ale o nutnost. Pro rodiče i jejich dospělé děti to znamená výraznou zkoušku vzájemných vztahů.

„V první fázi rodič často cítí úlevu. Má pocit, že má situaci pod kontrolou a dítě je v bezpečí. Zároveň se ale aktivuje silná vnitřní odpovědnost. Teď to musíme ustát,“ popisuje vztahová a rodinná mediátorka Klára Bauer Harazinová. Rodič podle ní přirozeně začne stabilizovat domácnost, režim i základní fungování.

Zlom přichází ve chvíli, kdy se návrat z krátkodobé pomoci promění v dlouhodobé soužití. „To je zásadní rozdíl. Rodič už není vychovatel, ale zároveň není pouze spolubydlící. Je hostitelem prostoru a správcem pravidel domácnosti,“ vysvětluje Bauer Harazinová.

Dospělé dítě má nárok na respekt, ale domácnost podle ní nemůže fungovat bez jasného rámce. Právě tady vzniká nejvíc třecích ploch, nejčastěji kolem hranic, soukromí, rytmu dne, sdílení nákladů nebo míry odpovědnosti.

Podle Bauer Harazinové ale nejde jen o praktické otázky. Často se střetávají dva odlišné pohledy na to, co znamená „fungovat“. Rodiče hodnotí situaci podle parametrů, na které byli zvyklí po celý život. Výkon, odpovědnost, pravidelnost, snahu dát se co nejrychleji dohromady. Dospělé dítě je naopak často v režimu, kdy se snaží znovu nabrat stabilitu a kapacitu. Psychickou, sociální nebo finanční, někdy všechny najednou.

Oba tyto pohledy mohou být legitimní, ale snadno se míjejí. Když rodič tlačí, většinou tím chce pomoci. Když se dospělé dítě stahuje, často se jen snaží chránit před dalším tlakem. Pro druhou stranu to však vypadá opačně. Rodič vnímá stažení jako pasivitu, dítě otázky a zájem jako kontrolu. Vzniká tak spirála nedorozumění: čím víc rodič řeší, tím víc se dítě uzavírá a čím víc se uzavírá, tím víc rodič přitvrzuje.

Podobný mechanismus popisuje i americký psycholog David J. Bredehoft, emeritní profesor psychologie, který se dlouhodobě věnuje vztahům mezi rodiči a dospělými dětmi. Upozorňuje, že návrat dospělého dítěte k rodičům často automaticky aktivuje staré vzorce fungování, aniž by si to obě strany uvědomily. Rodiče i děti předpokládají, že pravidla soužití jsou daná, i když už dávno neodpovídají aktuální situaci.

Podle Bredehofta se potíže neprohlubují kvůli špatné vůli, ale proto, že chybí jasná dohoda o tom, jak má společné fungování vypadat. Když nejsou nastavené hranice, původní snaha pomáhat se postupně mění ve frustraci a vztah začne řídit napětí místo domluvy.

„Rodič potřebuje předvídatelnost a klid. Dospělé dítě potřebuje bezpečí a prostor, aniž by se znovu ocitlo v dětské roli,“ shrnuje Bauer Harazinová. Podle ní v takových situacích pomáhá změnit způsob komunikace. Méně rad a hodnocení, více jasných dohod a konkretizace toho, co kdo potřebuje a co už je za hranou.

Otázka, kdo komu v takové situaci něco dluží, se v rodinách objevuje velmi často. Z dlouhodobého hlediska však není zdravé vztah redukovat na pocit závazku. Rodiče mají právo nastavovat hranice podle svých možností, dospělé děti zase požádat o pomoc ve chvíli, kdy ji potřebují.

Podle amerického terapeuta Roba Danzmana se v praxi osvědčuje domluvit se hned na základních věcech, jako je rozdělení povinností, denní režim nebo hranice soukromí. Ne formou seznamu příkazů, ale jako dohodu mezi dospělými.