Článek
„Určitě mě něco takového nikdy nenapadlo, na děti jsem nepomýšlela,“ přiznává usměvavá žena, která se k dobrovolnictví dostala přes projekt Ježíškova vnoučata. Jeho prostřednictvím obdarovala důchodkyně z ostravského domova Magnolie.
„Tehdy jsem pochopila, že stačí málo, aby člověk udělal druhému radost, a že mi ten pocit dává obrovský smysl,“ vzpomíná Hedvika.
Prostřednictvím Dobrovolnického centra Adra se proto stala dobrovolnicí. Už rok a půl pravidelně navštěvuje jednu ženu z domova pro seniory v Klimkovicích. A zůstává s ní, i když se její zdravotní stav zhoršil. Hedvika jí je oporou i v nejtěžších chvílích. „Věřím, že i když spolu už nemluvíme, vnímá, že tam jsem. A to stačí,“ vysvětluje.
Od léta navíc tráví Hedvika čas i s Amálkou, která žije v pěstounské péči u své babičky. „V rámci dobrovolnictví míváváme supervize, a tam někdo zmínil pěstounské děti. Od té doby jsem přemýšlela, jestli to mám vyzkoušet nebo ne,“ přiznává.
Rozhodnout se nakonec pomohla Hedvice její koordinátorka. „Neměla v té době na Amálku tolik času, a tak mi navrhla, jestli to nechci zkusit,“ prozrazuje dobrovolnice, jak došlo v červnu k propojení dospělé ženy a dvanáctileté dívky. „Sedly jsme si, jsem pro Amálku taková starší kamarádka,“ usmívá se Hedvika. A stejně mluví i Amálka. „Mám Hedviku moc ráda, vždycky mě rozesměje a děláme spolu spoustu věcí, které mě baví.“
Společný čas tráví na procházkách, výletech, hraním deskových her, tvořením nebo i učením, hlavně angličtiny.
„Přes léto nám to vycházelo častěji, hodně jsme dělaly venkovní aktivity. Teď bohužel kvůli počasí musíme být více uvnitř. Ale nevadí, chystáme se například péct cukroví nebo vyrábět vánoční ozdoby na školní jarmark,“ odhaluje společné plány Hedvika.
Amálka na procházce s Hedvičiným koněm
Amálku přivedla nejen do stáje, kde má svého koně, na kterém ji učí, jak se o něj má starat, krmit či trénovat, ale brává si ji i domů, kde se spolu probírají tzv. holčičí záležitosti. A když se nevidí osobně, volají si.
Společné setkávání přitom není přínosem jen pro Amálku. „Učím se od ní radovat z maličkostí. Dodává mi energii a smysl,“ objasňuje Hedvika, co od dívenky dostává ona.
A lidem radí, ať i oni vyzkouší dát svůj čas někomu jinému. „Je to obohacující. Nemusíme nikoho zahrnovat dárky nebo hmotnými věcmi, stačí jen být, poslechnout si starosti, stížnosti, zasmát se. Je to víc než darovat jakoukoliv techniku, různé iphony a já nevím co ještě,“ míní Hedvika a dodává: „Dejte trošku sebe druhým.“