Článek
Zavolala jste si vy sama někdy na pomoc vědu?
Pamatujete si, jak vznikla na začátku covidu panika, že dojdou zásoby potravin, načež lidé až hystericky skupovali nudle a podobně? My jsme se tomu s maminkou smály, ale pak jsme si začaly říkat, zda nemáme jít do té fronty taky kvůli naší babičce? A protože jsem v té době pracovala jako novinářka a zrovna dělala rozhovor s psychologem Jiřím Šípkem, zeptala jsem se ho.
Vědec, kterého někdo vytáhne z laboratoře, aby promluvil na veřejnosti, se ocitne v nebezpečné situaci.
Uklidnil nás, že je to přirozená reakce, ale že není nutné hromadit zásoby. Jestli si chcete s maminkou něco koupit, tak víno a čokoládu, řekl mi tehdy.
To tenkrát potřebovalo slyšet asi víc lidí.
No právě. Během těch příšerných let jsme si kladli spoustu otázek. A tím víc, čím víc se situace komplikovala. Určitě si vzpomenete, jak se třeba národ zabýval tím, co je spike protein. A já zase mohla zvednout telefon a zavolat jinému odborníkovi, kterého jsem někdy v minulosti zpovídala. Tehdy jsem si uvědomila, jaké privilegium mám, když se mohu zeptat. A protože jsem v té době přecházela z novin na pozici tiskové mluvčí Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, došla mi ještě jedna věc. A totiž to, do jak nepříjemné pozice se vědci dostanou v momentě, kdy přijde společenská krize a oni musí vyjít z laboratoří nebo je někdo vytáhne od katedry, aby předstoupili před národ.
A vysvětlili mu, co se děje?
Kdyby jen to. Kromě toho, že nám vysvětlovali, co se na nás řítí, dělali národu tak trochu maminku a tatínka. To je role, na kterou není trénovaný vůbec nikdo na světě. Myslím tedy v rovině komunikace. Vědec totiž musí nejen zjednodušit expertní poznatek, ale třeba si domyslet, čeho se lidé bojí. Navíc ještě přestát útoky politiků, protože ti občas nechtějí slyšet, co vědci říkají. A k tomu všemu musí expert zachovat vlídný hlas a úsměv, aby uklidnil veřejnost.
Já myslela, že krizová komunikace už je dnes běžná disciplína.
Ano, ale ne pro světové krize. Takže moje megalomanské přání je, aby existovala funkce anebo trénink pro vědce, kteří by tohle chtěli dělat. Protože sami vidíme, že covid nebyl zdaleka poslední společenskou krizí. Já si v ideálním případě představuji, že na národní úrovni vzniknou komunikační vědecké týmy, a když se něco stane a všichni chytnou paniku, tak před mikrofon předstoupí nejen třeba virolog a epidemiolog, ale vedle nich ještě psycholog, sociolog a antropolog. Jako takový malý orchestr, kdy si budou vědci předávat štafetu a budou popisovat, jak se určitá krize může promítnout do našich životů. Co nám tenhle týden dal? A co to bude znamenat pro naše životy?
Zaslechla jste někdy u nás nebo v zahraničí podobně hrající orchestr?
Objevila se tady Mezioborová skupina pro epidemické situace neboli MeSES, kterou vedl epidemiolog Petr Smejkal. Jak název napovídá, byli v ní odborníci z více oborů, což bylo moc fajn. Jejich doporučení dávala smysl. Jenže jak víme, nejmenovaný premiér k nim nakonec nehodlal přihlížet. Politici si dávají sakra pozor na to, aby se někdo nezviditelnil víc než oni. Proč tady vytahuji covid? Chci říci, že bylo vidět, že vědci sami chtějí s lidmi mluvit, ale občas se ocitnou v ošemetné situaci. A mě trápí dívat se na to, když paní profesorka nebo pan profesor předstoupí před mikrofon a pak si to odskáčou v mnoha směrech. Může jim to zcela zničit kariéru a ještě jim budou návdavkem chodit výhružky smrtí. S tím se samozřejmě nic dělat nedá, ale vědec může mít aspoň podporu na vstupu, aby na to nebyl sám.