Článek
Jak si stojí řemeslo a umění v dnešní digitální době?
Každý člověk potřebuje navzdory technologiím příběhy. A je jedno, zda se odehrávají v knížce, na obraze nebo v mých vyšívaných bytostech. I když někdo tvrdí, že umění je zbytné, já jsem přesvědčená, že touha po příbězích a milých stvořeních z nich přežije. Dokonce se domnívám, že čím dokonalejší technologie vyvineme, tím víc bude člověk oceňovat právě nedokonalost ruční práce.
Pamatujete si, kdy jste poprvé sáhla po látce a jehle?
Bylo to krátce po sametové revoluci, zrovna jsem dostudovala sklářskou školu. V jedné rodinné galerii na Liberecku, odkud pocházím, jsem zahlédla polštářky ve tvaru zvířátek. Zaujaly mě, protože v devadesátých letech u nás nebylo něco takového zatím ještě obvyklé.
Jen jsem si tehdy říkala, že bych je mohla udělat jinak a lépe. Navíc jsem tou dobou začala učit výtvarnou výchovu na základní škole a objevila ilustrace malířky Květy Pacovské. Ty se mi staly počáteční inspirací. To všechno se sešlo v jeden okamžik, kdy jsem začala šít své vlastní vzory. V krátké době jsem vytvořila množství hraček a dekorací.
Už tehdy jste je prodávala?
To jsem si netroufla. Ale napadlo mě uspořádat malou výstavu v klášteře v Hejnicích. Na svou dobu byla originální, takže se setkala s velkou odezvou. Lidé prý měli pocit, že vstoupili do dětského pokoje, a to mě nadchlo.
Bylo mi čerstvých šestadvacet let. K šití se pak přidal i manžel, který viděl v našem počínání potenciál k podnikání. Začali jsme objíždět o víkendech jarmarky a staročeské trhy, což byl zpočátku dobrý zdroj přivýdělku a nakonec i obživy.
Textilní česká tvorba se tehdy těšila velké oblibě, a to i u zahraničních turistů. Začala jsem se více zajímat o českou hračku a objevila jsem spoustu zajímavých tvůrců. Řekla jsem si, že tomuto oboru se chci věnovat naplno, a během krátké doby jsme rozjeli byznys s názvem Šapitó. Manžel měl na starosti část podnikatelskou a já tu kreativní.
Ve své dílně. Marie si ji zařídila v domku, který koupila před deseti lety a sama zařizovala jeho rekonstrukci.
Do toho se vám během pár let po sobě narodily čtyři dcery, to musel být docela fofr.
Rozhodně jsem se nenudila. Měla jsem hodně nápadů, ale málo spánku. Dcery však byly skvělý zdroj inspirace, protože každá si hrála jinak a zajímaly je jiné typy hraček. Testovala jsem na nich prototypy a zjišťovala dětský přístup k hračce.
Zajímalo mě, co jim hračka dává, jak na ni reagují, v jakém období se u nich rozvíjí jemná motorika. Bavilo mě vyrábět hlavně edukativní a didaktické hračky. Byla jsem tím vším tak zaujatá, že jsem doma otvírala třeba konzervu s rybičkami a hned si představovala, jak ji vyrobím z textilu a jak bude bezvadné, když se bude otvírat na zip.