Článek
Dospívání u plotny
V jídle jsem byla jako dítě hodně vybíravá. Nechtěla jsem vůbec jíst maso ze zvířat, která jsem předtím viděla pobíhat na pastvinách u babičky, jež měla velké hospodářství. Když mi bylo deset, rodiče mi svěřili kuchyni s tím, ať si tedy připravím sama, co mi chutná.
Zamilovala jsem si míchaná vajíčka. Postupně mě vybízeli i k tomu, abych uvařila něco i jim. Dodnes je obdivuji za jejich trpělivost a podporu. Díky tomu jsem se mohla sama vyrovnat se svými vzpomínkami na zabijačky u babičky a ve třiceti letech jsem opět zařadila do jídelníčku maso.
Trochu jiná dovolená
V dospělosti jsem začala experimentovat s chutěmi a vymýšlela jídla vždy, když jsem měla volno. Ráda jsem využívala divoké byliny, ke kterým jsem měla blízko. Chtěla jsem se inspirovat i u profesionálů, a tak jsem nelitovala toho, vzít si dovolenou kvůli stáži u ZEMĚ projektu, kde vaří z lokálních surovin, nebo u Huga Hromase, pověstného přípravou na otevřeném ohni. Neskutečně jsem si pak rozšířila obzory díky přístupu britsko-izraelského šéfkuchaře Yotama Ottolenghiho. Jeho kouzla s kořením a kuchařka Simple mě přesvědčily, abych udělala výjimku a vařila podle receptu.
Konečně u sebe
V Nymburku, kde bydlím, jsem pravidelně připravovala jídla ve velkém pro charitativní akce. „Proč se tím neživíš profesionálně?“ ptali se mě známí. Já se ale zarputile držela názoru, že jídlo je jen koníček a mojí prací je interní audit v bance. Moc jsem si ale nesedla s nadřízeným a musela jednat s lidmi ve vysokých funkcích pod velkým tlakem, i přesto jsem se toho nemínila vzdát.
A pak jsem šla jednou běhat, stejně jako spoustu let předtím, a zranila si nohu. Doktor mi řekl, že musím na podrobné vyšetření do nemocnice, a já to odmítla s tím, že mám pracovní schůzku. Hlava nechtěla přijmout zastavení. Práce byla přednější. Nakonec se ukázalo, že mám nohu zlomenou a podle doktorů to byl jasný důsledek nesoustředěnosti a extrémního pracovního nasazení.
Štěstí a Alma
Zraněná noha bolela tak, že jsem mohla jen ležet. Bylo mi šestatřicet a tělo mě na šest týdnů zastavilo. Měla jsem spoustu času na přemýšlení. Došlo mi, že se musím v životě vydat jinudy a že chci víc vařit. Opustila jsem práci v bance a udělala si rekvalifikaci v gastronomii. Její součástí byla i tříměsíční praxe. Vybrala jsem si pražskou restauraci Alma Prague, do které jsem se chodila ráda najíst. Prožila jsem tam nejšťastnější chvíle svého života a učila se, že vaření doma a v restauraci jsou dva úplně odlišné světy.
A co k masu?
Věděla jsem, že Alma má ve svých jídlech spoustu divokých bylin, ale netušila jsem, že se tu potkám s Tomášem Reisingerem, profesionálním sběračem rostlin. Spoustu mě toho naučil. Jezdili jsme spolu sbírat byliny a chvíle v přírodě mi vyvažovaly momenty soustředění v restauraci.
S Tomášem jsem třeba poprvé zavařovala mladé šišky, kdy mi ukázal, že je třeba je pětkrát povařit, aby chutnaly skvěle. Otevřel mi dveře do světa, do kterého jsem odmalička zvědavě nakukovala.