Článek
Původně přitom chtěla být rodačka z Písečné u koní. „Co jsem uviděla koňský zadek, tak jsem se chtěla o ně starat. Ale kvůli zdravotním problémům mi zůstali zapovězení,“ vzpomíná na školní léta, kdy si nakonec zvolila povolání dámské krejčové.
Po vyučení šila nejprve doma, později v šicí dílně. Nakonec se před 23 lety rozhodla otevřít vlastní krejčovství. „Dělala jsem komplet zakázkovou krejčovinu,“ popsala žena, za níž jezdily pro šaty ženy z celého Česka.
Postupně se ale přesunula od světa dámské módy k folkloru. A mohli za to synové, kteří začali chodit do souboru Jackové. „Začala jsem v něm kroje upravovat, došívat, přešívat. A tím, že na Jablunkovsku je silná folklorní základna, tak se to pomalu nabalovalo a zvětšovalo, až jsem kvůli krojům klasickou krejčovinu v podstatě opustila,“ vysvětluje Di-Giustová.
Kroje se jí přitom líbily už v dětství, kdy chodívala s rodiči na jablunkovský festival Gorolski Święto. Obdivovala krojované tanečnice. „Měla jsem to za nedostižné. Tehdy jsem nevěděla, že jsou od nás z regionu, myslela jsem, že přijeli odněkud z dálky,“ prozradila a dodala, že svět folkloru tak začala objevovat až v dospělosti.
První kroje pro syny ušila jen na základě prohlídky historických kousků. „Později jsem si sehnala archivní publikace, abych zjistila, že to mám dobře zkonstruované,“ řekla.
Dnes švadlena dělí čas mezi šitím nových a rekonstrukci starých krojů. „Třeba u těšínského kroje je často jen živůtek. A k němu musím zbytek dodělat. Ušít novou sukni, nařasit a přišít ke kroji stejně, jako se to dělalo v minulosti. Udělat galonky (ozdobné prýmky, pásky) a všechno sešít. Zrenovovat živůtek, došít výšivky, korálky a dodělat i další chybějící části jako kabotky (halenky), zástěry, šátky, případně ručně paličkované čepce,“ objasnila Di-Giustová.
Naproti tomu gorolské kroje se většinou šijí nové, protože se nedochovaly. „A pro muzea dělám repliky čepců či celých krojů,“ dodala.
Krejčová Ivana Di-Giustová nejen šije, ale i paličkuje krajky i čepce.
Říct, co ji baví nejvíc, neumí. „Všechno, hlavně ta pestrost a že to není monotónní,“ poukázala. Otázku, jak dlouho trvá ušít celý kroj, považuje za špatnou. „Protože to nevím. Nemám to spočítané a ani nedělám jen jeden. Pracuji na všech zakázkách najednou, protože se čeká třeba na látku, a tak mezi tím dělám jiné části. Dělat jeden kroj by byla ztráta času,“ objasnila.
Práce má Di-Giustová tolik, že si ji nosí i domů. „V dílně končím asi ve čtyři, pokud nemám kurzy až do večera. Pak nákup, doma se sem tam tvářím jako manželka (smích), něco někdy navařím a pak si od šesti večer sednu a do deseti, jedenácti vyšívám,“ nastínila s tím, že dělá zkrátka pořád. A to i o víkendech.
U výšivek si krojová krejčová z Jablunkova odpočine.
„Je to časově náročné a fakt to člověk musí mít rád, protože kdybych si měla účtovat adekvátní mzdu, tak mi ji nikdo nezaplatí,“ upozornila krejčová, která si odpočine u výšivek. „Je to relaxace, ale když to tlačí, není to fajn, protože ruce nejsou stroj. A když je toho hodně a termíny se plní, tak se cítím jako vyšívací stroj a přestává mě to bavit,“ sdělila žena.
Trpí ruce, oči i záda
Když hodně vyšívá, má rozpíchané ruce od jehel. To pak musí udělat na dva i tři týdny přestávku, aby je zregenerovala. Mezitím třeba paličkuje krajky. Krojová švadlena připomněla, že kromě prstů trpí také oči i záda. „Chvála pánu ale zatím ještě vidím a záda drží, protože chodím na masáže. Bez nich by to nešlo,“ zmínila.
Odměnou za práci se jí nedávno stal titul Mistr tradiční rukodělné výroby Moravskoslezského kraje. „Je to ocenění za celý život, co se tomu věnuji, co si hraji a snažím se poctivě být co nejvíc autentická a věrná starým krojům. Bohudík mám už pomocnici, takže to je náš společný titul,“ upozornila Di-Giustová, jež nedokáže ani spočítat, kolik jehel už na krojích zničila.
„Není jehla jako jehla. Některé jsou moc měkké a zlomím je, jiné zase mají kulatější špičky… Každá je jiná. Ty nejlepší jsou se mnou už moc dlouho. Poznám je podle toho, jak jsou osahané, už se nelesknou,“ řekla na adresu nejdéle sloužících jehel. Že by ale nějakou měla od svých začátků, odmítla. „Ony se různě ztratí. Prostě ji najednou nemám, hledám ji, ale už ji nenajdu.“
I když se svět Di-Giustové točí jen kolem krojů, ona sama žádný nemá. „Nenosím je. Pracuji s nimi, baví mě, jsou kolem mě, ale v kroji se necítím. A kdybych se začala do něj navlékat, byla by to z mé strany jen hra. A já jsem moc ráda sama za sebe,“ uzavřela krejčová.
