Elektrikář z Mostů začal vyrábět gorolské krpce kvůli jejich nedostatku, dnes patří mezi mistry

„Kroje ušily maminky a babičky na základě těch, co se dochovaly. Ale s krpcema a opaskama to bylo horší. Tady je nikdo nedělal. V Polsku ano, ale zkontaktovat se s nimi v době ostře hlídané hranice bylo prakticky nemožné,“ popsal Kufa s tím, že zpočátku jich bylo víc, kteří se do výroby kožených částí gorolského kroje pustili. „Nakonec jsem u toho vydržel sám.“

Zkušenost s prací s kůží neměl žádnou. „Sehnali jsme staré gorolské krpce, rozebrali je a podle toho jsem zjistil, jak mám postupovat. Ale pozor, nebylo to tak, že jsem se podíval a věděl, jak na to. To byl fakt systém pokus–omyl,“ zavzpomínal. „A po muzeích jsme ještě sháněli nějakou literaturu, abychom měli jistotu. Hlavně kvůli zdobení opasků, protože krpce se nezdobily. Ale musely být z toho našeho Těšínského Slezska, aby nebyly třeba z Valašska, Slovenska nebo Polska,“ poukázal a dodal, že kromě krpců, tenkých pásků, které drží nohavice, a širokých opasků dělá občas i brašny.

Krpce jsou ručně šité měkké kožené boty, které dříve běžně nosili obyvatelé v hornatých karpatských oblastech. Při jejich výrobě se nic nelepí ani nenýtuje. „Dělají se z kůže obdélníkového tvaru. Nařežou se po obvodě řemínky, kůže se po obvodu vydírkuje. A pak se sešívá. Začíná se od špičky a pokračuje se až po patu. Pak se krpce namočí, trochu vyklepou na požadovaný rozměr a dají do druhého dne vyschnout. Pak se v nich může chodit,“ popsal Kufa výrobu a upozornil, že samozřejmě je vždy levá a pravá bota. „Není to tak, že by byl jeden kus a na noze se to přizpůsobilo,“ poukázal.

Kolik krpců a opasků už vyrobil, milovník folkloru neví. „Krpce, jeden pár, se dělají tak tři hodiny, opasek možná taky. A široký pás už je na dny. Kolik toho bylo celkově, těžko říct. Hrubě přes stovku to bude, spočítané to ale nemám. Někdy udělám třeba dvacet krpců za rok, někdy méně,“ nastínil muž, jenž k výrobě používá hovězinu. „Teď ji sehnat je jednoduché, zajdu do koželužen nebo tam zavolám a oni už vědí, co potřebuju. Akorát jim řeknu tloušťku. Ale v těch osmdesátých letech to problém byl, protože koželužny soukromým osobám neprodávaly. Takže se dělalo z rodinných zásob a toho, co měli lidé na půdách po dědech,“ vyprávěl.

To, že by ho výroba krpců a opasků živila, Kufa odmítl. „Je to koníček, není to o výdělku, ale je to takové zadostiučinění, že pro ten region, pro ty lidi, něco dělám,“ vyznal se muž, jenž je posledním svého druhu v kraji a jedním z mála v celém v Česku. A zatímco jeho krpcům patří regionální značka Górolsko swoboda, on sám je čerstvě držitelem titulu Mistr tradiční rukodělné výroby.

Toho, že až s výrobou skončí, zanikne i jeho řemeslo, se ale Kufa nebojí. „Najde se další blbec, který do toho vletí a taky se to systémem pokus–omyl naučí. Vždycky se někdo najde,“ doplnil se smíchem.