Článek
Studenti u vás nechodí v pátek do školy. Jak je to možné?
Přivedl mě k tomu covid, kdy byly školy zavřené a my museli zavést distanční výuku. Někteří studenti pak říkali, že se naučili trávit čas efektivněji a stihli toho víc, přitom si k tomu došli sami. Uvědomil jsem si, že právě tohle je dovednost, kterou je potřeba rozvíjet.
Teď máme šestým rokem kombinovanou výuku, při níž jsou studenti čtyři dny ve škole a pátý mají pro samostatnou práci. Odmaturovaly nám už dva ročníky, které takto fungovaly celé čtyři roky. Potvrdilo se, že méně času stráveného v lavici nemusí znamenat horší vzdělání – zhruba čtyřicet procent studentů odmaturovalo s vyznamenáním.
Dostávají na pátek konkrétní úkoly, nebo si dělají, co sami uznají za vhodné?
Někteří přijdou do školy, protože si tu pracují na svých projektech, jiní jsou třeba někde v práci, podnikají, další dokonce učí na jiných školách, protože jsou například v oblasti informačních technologií dost daleko na to, aby svoje znalosti mohli předávat. Je to jen na nich, od nás dostanou prostor. Musí se naučit pracovat s časem a prioritami, převzít odpovědnost za svoje vzdělávání.
Děti v českých školách podle vás tráví zbytečně moc času?
Podívejme se na to prakticky. Klasicky mají středoškolští studenti výuku řekněme od osmi do čtyř, k tomu dostanou domácí úkoly a mají se připravovat na další den. Zároveň jim říkáme, že by měli sportovat, mít kamarády, chodit na kulturní a společenské akce. A já se ptám: Kdy to mají dělat? Potřebují taky prostor pro vlastní život.
Jeden náš student mi kdysi řekl: „To, co se probere za pět hodin ve škole, se dokážu doma naučit za hodinu. A ty další čtyři hodiny mám pro sebe.“ Samozřejmě je může proflákat. On je ale využil k tomu, že se učil natáčet videa a studoval si scenáristiku. Dnes se tím živí.
To je hezké. Ale nejsou takoví aktivní studenti spíš výjimkou? Co když dítě volný pátek prolenoší?
Takoví studenti samozřejmě existují – nevyužijí ten pátek tak, jak by mohli, a prostě ho proflákají. Nikoho tím ale nepoškodí. Jsou dostatečně chytří na to, aby školou prošli. Možnost svůj čas promarnit je součástí odpovědnosti. Nemůžete mladému člověku říkat, že má být samostatný, a přitom mu každou hodinu jeho života nalinkovat.
Část vašich studentů má volnost ještě větší – nemusejí plnit povinnost pětasedmdesátiprocentní docházky…
Máme program na podporu talentovaných a aktivních studentů. Mohou v něm být ti, kteří pracují v oboru, který studují, podnikají, vrcholově nebo výkonnostně sportují, věnují se dobrovolnictví nebo třeba velkým školním projektům. Nemusí pak plnit běžnou pětasedmdesátiprocentní docházku, ale nemají žádné úlevy z toho, co se musí naučit.
Jsou tam tři pravidla. Student může chybět třeba proto, že byl na tréninku, jednal s klientem nebo pracoval na projektu. Musí ale průběžně a aktivně komunikovat s pedagogy. Učitelům říkám: „Vy se o ně nestarejte, je to jejich boj.“ Pokud student komunikuje, učitel je povinen se s ním domluvit, jak vše splní.
Když to u nás sledovala Česká školní inspekce, zjistila, že to funguje a také že odchodovost z naší školy je téměř nulová. I to o něčem svědčí.
Aktivita se tu cení. Studenti smí pracovat na vlastních projektech.
Nesetkáváte se s vyděšenými rodiči, kteří se bojí, že tolik volnosti jejich dítko neunese?
Ale to víte, že setkávám! (směje se) Na úvodní schůzce s rodiči prváků byl jeden tatínek, jehož starší syn už u nás odmaturoval. Vyprávěl ostatním, že když syn nastoupil a on zjistil, jakým způsobem bude studovat, byl v šoku. Říkal si: „Tohle přece není středoškolské studium, to je skoro vysokoškolské, patnáctiletý kluk to nemůže zvládnout.“ A za dva nebo tři měsíce byl v šoku podruhé – z toho, jak se s tím syn srovnal.
Studenti mají v hodinách pracovat, ne tiše sedět, poslouchat výklad a koukat do blba.
Ten kluk u nás spravoval tiskárny, učil na dvou základních školách, dělal pořad, do kterého zval akademiky a politiky, a odmaturoval se samými jedničkami.
Pedagogové si na současnou generaci mladých často stěžují, zatímco vy máte zkušenost, že dokážou být aktivní a samostatní. Čím to, že je to u vás jiné?
Já říkám, a napsal jsem to i ve své knize, že pokud se ke studentům budeme chovat jako k dětem, budou se chovat jako děti. Pokud k nim ale budeme přistupovat jako k dospělým, budou se chovat jako dospělí.