Článek
Co říkáte trendu vyřazovat lepek ze stravy?
Jako mámu nemocné dcery mě neskutečně štve. Spoustu hvězdiček a influencerek veřejně tvrdí, že je jim po lepku zle, aniž by absolvovaly lékařské vyšetření. Kuchaři z restaurací mi pak vyprávějí, jak po nich návštěvnice vyžadují celý měsíc bezlepkové jídlo, aby si na jeho konci poručily klasickou kachnu s knedlíkem. Právě kvůli takovému chování jsou ti opravdu nemocní pro ostatní nepochopitelní a vypadají, že chtějí něco extra. Jenže když nebudou respektovat přísnou bezlepkovou dietu, poškodí se jim sliznice tenkého střeva, což může vést až k rakovině střeva. Pro představu, limit lepku je 10 miligramů na den, což je pár drobků krupice. Pokud se překročí, přicházejí různě vážné střevní problémy.
To je důvod, proč vedle své práce po večerech sepisujete bezlepkové recepty?
Když jsme se s manželem před osmnácti lety dozvěděli, že naše tříletá dcera nemůže lepek, zjistili jsme zároveň, že nás systém hodil do hluboké jámy, z níž se musíme vydrápat sami. Sice jsme měli diagnózu, ale netušili jsme, co dceři připravíme k jídlu a z čeho. Ve školce nám navíc oznámili, že jí nikdo speciálně vařit nebude ani se o ni nebude extra starat. Najednou jsme stáli bezradní v kuchyni a šli metodou pokus omyl. Nechtěla jsem, aby tohle zažívali další rodiče, a tak jsem začala sdílet to, co jsem se sama naučila.
Bylo pro vás jídlo vždycky důležitou součástí života?
V dětství to byla spíš nutnost. Maminka pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici. Pořád spěchala na směny a já jsem od svých deseti musela sobě, tatínkovi a bratrovi ohřívat, co ona v rychlosti uvařila. Jedli jsme hodně obyčejně, hlavně v sobotu, kdy jsme si museli nechat zbytek dne na velký úklid. Výjimkou, a zároveň skvostem, u nás bylo vánoční cukroví. To mi spolužáci vždycky záviděli. Využívali jsme recepty tatínkovy maminky, jejíž maminka sloužila v kuchyni u Schwarzenbergů na zámku v Českém Krumlově. V jejím sešitu jsem objevila opravdové skvosty, jako třeba hoblinky nebo mandlové hříbečky.
Snila jste o tom, že je vaše dítě jednou ochutná?
Když jsem byla těhotná, pracovala jsem v kriminalistické laboratoři v Českých Budějovicích a kvůli různým pachům biochemického materiálu se mi dělalo stále špatně. Sama jsem tak neměla na jídlo chuť ani myšlenky. Zvládla jsem sníst maximálně rohlík a polévku z pytlíku. Ale věděla jsem, že chci, aby moje dítě jedlo dobře a ochutnalo co nejvíc věcí. Díky manželovi jsem se naučila si jídlo užívat a věřila jsem, že až budeme tři, nebude to jinak. Rozhodně jsem nezastávala názor, že do tří let nepozná cukr.
Realita byla jiná. Kdy poprvé jste zaregistrovala, že je s dcerou něco špatně?
Už když se starší dcera narodila… Vlivem urychleného porodu měla extrémně nízkou poporodní adaptaci přežití a v nemocnici nás upozornili na pozdější zdravotní problémy. Abych si udržela svoji pracovní pozici, musela jsem se vrátit do práce zhruba rok po porodu, dcera tak šla ve čtrnácti měsících do jeslí. Jenže pak začala být pořád nemocná. Nejvíc ji trápily horní cesty dýchací, k tomu se jí zpomaloval psychomotorický vývoj. Přidaly se urputné trávicí problémy, se kterými si nikdo nevěděl rady. V Českých Budějovicích jsme postupně vystřídali tři pediatry.