Nová ředitelka pražské zoo: Nechci, aby zaměstnanci jen plnili úkoly. Zahrada je náš společný projekt

První reakce přišly 26. ledna v den mého jmenování. V deset hodin dopoledne jsem si vypnula telefon, zapnula ho ve dvě odpoledne a v jeden moment mi přišly SMS snad od každého, koho znám. Bylo to jako na narozeniny.

Nad dnem svého nástupu do zoo jsem dlouho přemýšlela. Vždycky pro mě bylo důležité se na zásadní věci připravovat. První dojem uděláte jen jednou. Pozvala jsem do Vzdělávacího centra všechny vedoucí zaměstnance. Kdyby to šlo, pozvala bych všechny, ale v zahradě pracuje přes tři sta lidí, sezonně pak kolem pěti set.

Řekla jsem jim, kdo jsem a s čím přicházím. Diskutovali jsme a pak jsem nechala další volnou hodinu, kdy se všichni mohli jen tak bavit. Dávala jsem pozor, abych vždy stála sama, nebo s jedním člověkem, aby se osmělili i ti stydliví zaměstnanci a promluvili si se mnou z očí do očí.

Přicházeli s nápady a pozváním. Četli mou koncepci a říkali, že mnoho těch věcí v nějaké míře už dělají nebo mají v plánu a chtěli by mi to ukázat.

Věřím, že to byl ten pravý a správný začátek. Lidé ze zoo jsou pro mě ti nejdůležitější.

Milým překvapením pro mě jsou lidé napříč celou organizací. Kamkoli se v zoo podívám, vidím lidi, kteří vědí, co dělají. Jsou kompetentní. A dělají to rádi.

Nemilé bylo zjištění, jak reálně tato instituce funguje administrativně. Neexistuje vykazování finančních výsledků, neexistuje spisová služba. Personální oddělení se zřídilo až těsně před mým nástupem. Do té doby se o stovky zaměstnanců starala v podstatě jen mzdová účetní.

Platy jsou také otázka. Musíme udělat inventuru a podívat se, zda je odměňování spravedlivé.

To, kolik času mi zbude na rodinu, byla má největší starost. Když jsem tuto funkci zvažovala, můj muž byl zrovna na výcviku aktivních záloh, který trvá šest týdnů, takže jsme to všechno řešili přes telefon. Podpořil mě. On by mě ale podpořil, i kdybych chtěla odletět na Mars, pokud by mě to udělalo šťastnou.

Ve své práci skončil před létem. Nyní má zaměstnání na půl úvazku a sám řekl, že by rád trávil více času s dětmi.

Máme desetiletého syna a osmiletou dceru. Jsou úplně zlatí. Dcerka mi obzvlášť fandila, hned to chtěla říkat ve škole, tak jsem ji musela brzdit. Myslím, že je na mě pyšná, říká tak roztomile dětsky, že je to super. Teď je nemocná a dnes ráno se divila, že jdu zase do práce. Tak je otázka, jak dlouho jí to vydrží.

Myslela jsem, že přijdu o pravidelné běhání, ale pokud nejedu do zoo městskou dopravou, tak běhám přes Stromovku. A byť nejsem nějaký zapálený cyklista, tak mi manžel nyní servisuje kolo, takže i na to možná dojde.

Bylo to několik okamžiků, ne jeden. Poprvé mě ta možnost napadla na jednom neformálním setkání s pár lidmi ze zoo v hospodě. Připomněla jsem si, jak strašně fajn prostředí v zahradě bylo. Přemítala jsem o tom dlouho a najednou jsem si uvědomila, že už přemýšlím nad tím, co a jak.

Výběrová komise doporučila na prvním místě mě, ale věřím, že to bylo možná těsně, protože jsem si byla dobře vědoma silných jmen mezi kandidáty. Ale Rada hlavního města mě pak schválila jednomyslně.

Věřím, že jsem se trefila do témat a problémů, pro které chtěli najít řešení. Navíc je zřejmě můj životopis přesvědčil, že koncepci, kterou jsem navrhla, dokážu naplnit.

Vystudovala jsem na České zemědělské univerzitě wildlife management - řízení chovů divokých zvířat -, mám i zahraniční zkušenosti, studijní z Belgie a Ruska, pracovní z Etiopie a Senegalu.

Při svém prvním nástupu do zoo jsem dokončovala studium na Vysoké škole ekonomické v Praze. Takže jsem jak ekonom, tak přírodovědec a zatím jsem to v profesní kariéře střídala. Teď se hodí být obojí.

Na pohovor jsme šli v momentě, kdy komise už měla pročtené naše koncepce a životopisy, takže si nás členové komise u pohovoru spíše lidsky a pocitově testovali. Zřejmě došli k závěru, že moje osobnost odpovídá tomu, co je na papíře. Třetím kolem byly psychotesty.

V pátém ročníku na zemědělce jsem stejně jako asi většina budoucích absolventů stála před otázkou: „Tak mám to, ale co teď s tím? A kam?“ A pak jsem zjistila, že ta nejikoničtější organizace, kterou pro mě pražská zoologická zahrada byla a stále je, hledá koordinátora in situ projektů, tedy projektů návratu ohrožených druhů zvířat do jejich původní domoviny. V ten moment jsem věděla, že to je pro mě. Že to nemůže dělat nikdo jiný než já.

Už tehdy jsem totiž měla zkušenosti z Afriky. Jednak z Etiopie, kde jsem dva měsíce v rámci diplomové práce sbírala data v národním parku Nechsar na téma vegetační dynamiky. Studovala jsem vliv pastvy dobytka na to, jaké rostliny a v jakém poměru na různých místech parku rostou. V Senegalu jsem pak v rámci projektu zemědělské univerzity jako dobrovolník pomáhala se záchranou antilopy Derbyho.

Nastoupila jsem krátce po prvním transportu koní Převalského do Mongolska. To byl můj hlavní úkol. Navázat na to.

Odletěla jsem do Mongolska a připravovala další transport na jinou lokalitu. Sháněla jsem náklaďáky, kontrolovala ohrady pro koně, vyřizovala povolení pro přistání letadla.

Pak jsme odstartovali projekt Toulavý autobus v Kamerunu, kde žijí ve volné přírodě gorily nížinné. Šlo o to sehnat autobus, ubytování a program pro místní děti, které jsme vozili primárně do záchranné stanice pro primáty v Méfou. Aby děti gorily vnímaly jako ohrožená, ale i živá a krásná zvířata, která potřebují ochranu.

Tehdy s námi projekt zahajoval fotbalista Karel Poborský. A protože v Africe všichni hrozně fandí fotbalu, tak kam jsme přijeli, tam na něj čekal fotbalový tým, nadšený z možnosti si s ním čutnout.

Dva týdny poté, co se Toulavý autobus rozjel, jsem ze zoo odešla.

Bavila. Ale byla jsem hodně pryč. Ze tří, čtyř měsíců jsem vždy jeden celý byla mimo republiku. Věděla jsem, že dřív či později budu chtít rodinu a děti a že tahle práce se s dětmi dělat nedá.

Ale pravdou je, že tím nejsilnějším faktorem byla složitá spolupráce s předchozím ředitelem Miroslavem Bobkem. In situ projekty byly jeho vášeň, on byl povětšinou jejich autorem i hybatelem a já jsem věděla, že bez něj je dělat nemohu a s ním je dělat nechci. Proto jsem to vzdala.

Na ministerstvo zdravotnictví. Nalákali mě tam spolužáci z Vysoké školy ekonomické. Do té doby jsem měla pocit, že zachraňuji zvířata a že to jediné má smysl. Jeden z těch kamarádů mi řekl, že je to sice hezké, ale jestli naše země něco potřebuje, tak jsou to poctiví a inteligentní státní úředníci.

Musím říct, že kariérně to bylo skvělé rozhodnutí. Státní správa má řád, postupy a vaše práce má potenciál pomoci mnoha lidem. Pak, když jsem byla na mateřské, mi nabídli spolupráci z ministerstva financí. Nejprve jsem odmítla, ale když řekli, že budu pracovat výhradně z domova, šla jsem do toho.

Tam jsem poznala současného ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha, tomu pak dělala během další mateřské dovolené poradkyni a posléze jsem vedla odbor dohledu nad zdravotním pojištěním.

Projekty, které jsem kdysi pomáhala nastartovat, úspěšně běží. Do této chvíle bylo realizováno devět transportů koní Převalského do Mongolska a dva do Kazachstánu. Celkem se převezlo osmačtyřicet koní. Ve všech lokalitách jich tam nyní může běhat kolem tisícovky, půjde už o pravnoučata pražských koní Převalského. Zatímco pokračujeme v Kazachstánu a připravujeme jedno nové místo v Mongolsku. Reintrodukci, tedy navracení koní do přirozeného prostředí, vnímám jako vlajkový projekt naší zahrady. Rozhodně v něm budeme pokračovat.

Co se týče Toulavého autobusu v Kamerunu, tam je to na diskusi.

Obecně platí, že bych ráda do našich projektů zapojila víc partnerů a rozšířila je. Speciálně pomýšlím na spolupráci se sdružením Antelope Conservation. To je ten projekt, který se snaží o záchranu antilopy Derbyho.

Expozice Arktida, kde v budoucnu budou bydlet také lední medvědi, se v tuto chvíli staví rok. Jde o velmi nákladný projekt, jehož dokončení plánujeme na rok 2029. Momentálně je tam zatím jen velká díra.

Vedle Arktidy upravíme výběh pro tygry ussurijské. V místě, kde jsou nyní lední medvědi, rozšíříme výběh pro orangutany. To už je též dané.

Nic diametrálně odlišného od toho, jak je to teď, nechystám. Zoo navenek funguje dobře. Expozice jsou krásné, udržované. Jednotlivá zvířata a skladby druhů si řídí kurátoři sami. Do toho nechci moc zasahovat.

Ráda bych do budoucna vytvořila silnější komunitu podporovatelů a fanoušků zahrady, aby měli svůj prostor a hlas. Ale mou aktuální prioritou jsou zaměstnanci. Mým přáním je, aby se cítili součástí zoo. Aby věděli, že na jejím chodu mají svůj podíl. Ne, že jen plní úkoly. Aby vnímali, že na jejich názoru záleží. Musíme se všichni naučit, že Zoo Praha je náš společný projekt.

Cena vstupného se měnit aktuálně nebude. Ráda bych ale zjednodušila online nákup vstupenky, který mi připadá velmi komplikovaný. Například pro rodiny je to pak levnější o sto padesát korun. Měnit se nebude ani parkovné, i když zrovna parkování je pro zahradu trochu bolestné téma a vyžaduje řešení, ale koncepční a dlouhodobé.