Matka českých jeslí a školek vyrostla v blahobytu, přesto vedla svou rodinu ke střídmosti a pomoci chudým

Narodila se do vlastenecké rodiny. Byla druhým dítětem historika, politika a spisovatele Františka Palackého a jeho manželky Terezie. Ta pocházela z rodiny předního pražského advokáta Jana Měchury, v jehož pražském domě v Pasířské ulici, dnes Palackého, se scházela převážně německá společnost šlechticů a vzdělanců. Dětem se tu dostávalo dobrého literárního a hudebního vzdělání.

O to pečlivěji později pak Terezie Palacká vybírala domácí učitele pro své děti. Márinku tak školil ve hře na klavír Bedřich Smetana, v kresbě Amálie Mánesová a přitom veškerá výuka probíhala v češtině. Ostatně do salonu Palackých přicházeli také početní národní buditelé, šlechta, literáti, hudebníci a umělci.

Oproti své temperamentní a společenské matce měla Marie vážnou povahu. Byla svědomitá, pracovitá a zodpovědná. A protože Terezie byla často nemocná, dcera o ni odmala pečovala a také ji pravidelně doprovázela na cestách na Azurové pobřeží. Jako dospívající strávila ve francouzské Nice čtyři zimy, chodila tam do školy a francouzština se jí stala druhým mateřským jazykem.

Po revolučním roce 1848 okruh rodinných přátel prořídl. František Palacký se ale seznámil s Františkem Ladislavem Riegrem, který byl roku 1848 zvolen zemským i říšským poslancem. A byť byl politik o patnáct let starší, brzy se začal ucházet o půvabnou devatenáctiletou Marii, s níž jej spojovaly politické názory a vlastenectví. Sňatek uzavřeli v srpnu 1853 v kostele Panny Marie Sněžné v Praze.

První roky se Marie věnovala hlavně výchově tří dětí a péči o matku. Po roce 1860 se pak zaměřila na filantropii, což pramenilo z otcovy příkladné služby národu a také z vlivu jejího učitele náboženství Františka Schneidera. Ten byl stoupencem kněze a matematika Bernarda Bolzana, zdůrazňujícího sociálně-etické problémy společnosti. V práci pro druhé našla Marie smysl života. Byla přesvědčena, že blahobyt odvádí od vyšších cílů, a tak vedla celou svou rodinu ke střídmosti. Pro všechny šila šaty, sama se oblékala velmi střízlivě, nenosila ani šperky. Až přehnaná sebekázeň se ale podepsala na jejím zdraví, občas omdlévala, své potíže však bagatelizovala.

Doma se Marie často zapojovala do politických rozprav manžela s otcem, kterého milovala a jenž s nimi po smrti své ženy žil. Marie byla také manželovou sekretářkou, zajistila například po finanční stránce realizaci prvního Slovníku naučného, četla korektury a získávala nové spolupracovníky. Jejím prvním veřejným krokem bylo uspořádání národní loterie ve prospěch osiřelé Zdeňky Havlíčkové.

Koncem roku 1864 vstoupila Marie do ženského Spolku svaté Ludmily a stala se jeho jednatelkou. Jeho cílem bylo původně podporovat chudé vdovy a dívky, Marie jej však reorganizovala podle zásady: „Lépe než udělovat almužnu, jest učiniti dívku způsobilou, aby almužny nepotřebovala.“ Sestavila plán první dívčí průmyslové školy s českou výukou, která byla otevřena roku 1865 u svatého Haštala na Starém Městě v Praze.

Spolek zajišťoval dívkám vzdělání i práci v průmyslových odvětvích, přičemž Marie navazovala kontakt i s jejich rodinami. Otřesné poměry v chudých pražských čtvrtích v ní vyvolávaly nejen soucit, ale motivovaly ji k pomoci dětem. Její přístup byl ovlivněn francouzskými „salles d’asile“, což byly vlastně první mateřské školy, které poskytovaly vzdělání a péči dětem z chudinských čtvrtí. Marie také nechyběla na jaře roku 1867 na světové výstavě v Paříži, na níž bylo poprvé i oddělení představující novinky ve vzdělávání a francouzskou a světovou filantropii.

Mariino úsilí vyvrcholilo českou dětskou opatrovnou, která vznikla 1. ledna 1869 v klášteře svatého Jakuba na Starém Městě v Praze. Její manžel ve spolupráci s Vojtou Náprstkem tehdy přesvědčil městskou radu, aby přijala Mariinu koncepci předškolní výchovy, a to s češtinou jako vyučovacím jazykem. Usilovala také o to, aby o děti pečovaly ženy, ale narazila na odpor. Muži nechtěli ztratit finančně zajištěné postavení učitelů a opatrovníků, což Marie sarkasticky okomentovala: „Vždyť jsou ženské zbytečné osoby – a mělo by se navrhnout, že budou i budoucně mužské kojné.“

Opatrovna byla určena dětem z nejchudších rodin Starého Města, přičemž Marie z ní udělala zařízení s celodenní kvalifikovanou péčí, výukou přiměřenou dětem od dvou do pěti let a v českém jazyce. Dokázala tak spojit výchovné metody francouzské pedagožky Marie Pape-Carpantierové a Friedricha Wilhelma Augusta Fröbela, zakladatele konceptu dětských zahrádek (Kindergarten). České opatrovny byly financovány jednotlivci, spolky a místními úřady. Marie coby předsedkyně správního komitétu také navrhla založení fondu na pomoc novorozencům. První české městské jesle pro děti z chudých rodin byly otevřeny v březnu 1884 u svatého Ducha na Starém Městě v Praze. Byly určeny pro děti od jednoho a půl roku do tří let, dostávalo se jim péče a výživy v souladu s lékařskými zásadami. Již v roce 1889 bylo otevřeno dalších šest ústavů, ve dvou z nich se pěstounky věnovaly i kojencům.

Pomáhat dětem, které vyrůstají v chudobě, by měly hlavně ženy. To si myslela Marie. Vytvořením opatrovnických zařízení se vlastně podílela na změně společenské struktury, která se tak začala ženám otevírat. Mohly se konečně zapojovat do veřejného života, profesně růst a dosáhnout i určitého společenského významu. V Mariiných snahách se přitom prolínala její sociální angažovanost s vlastenectvím, chtěla pomáhat českým dětem, které byly v té době často v německojazyčných školách a institucích opomíjeny.

František Ladislav Rieger patřil tehdy mezi hlavní stoupence punktací, tedy rozdělení Českých zemí podle převažujících národností. Protože však většina české společnosti pokládala punktace za kapitulaci pod tlakem českých Němců, byl politik vystaven veřejným útokům. S nemocnou manželkou se nakonec rozhodl odjet na začátku března 1891 do Říma, ale Marie zemřela krátce po soukromé audienci u papeže Lva XIII.

Její ostatky byly z Itálie převezeny do Lobkovic u Mělníka, kde její matka zdědila zámek a kde byli oba rodiče pochováni. Mariina pohřbu se zúčastnili zástupci Prahy i dalších českých měst, Národního divadla, Sokola a mnoha organizací. Záhy vznikl fond Marie Riegrové-Palacké, který podporoval zejména chudé matky a jejich kojence během šestinedělí. Filantropii a sociálně světové činnosti se podle vzoru Marie posléze věnovala i její dcera, Marie Červinková-Riegrová.