Lidé se baví, delfíni trpí. Markéta Schusterová odhaluje odvrácenou tvář mořských parků

Měla jsem to štěstí poznat je zblízka. Hodně cestuji, potápím se, pozoruji přírodu a vnímám, jak se zvířata chovají v přirozeném prostředí i jak spolu komunikují. A pak ty samé druhy vidím v mořských parcích, kde ne vždycky žijí ve vyhovujících podmínkách.

Nedá mi to, abych se jim nepokusila pomoci. Jednou se to povede, pak mnohokrát ne. Příkladem je kosatka, samec jménem Kshamenk, kterého v roce 1992 odchytli v Argentině poté, co celou jeho rodinu nahnali na mělčinu. Převezli ho do parku Mundo Marino. Několik let jsme s mnoha dalšími spolky upozorňovali na fakt, že je třeba jej přemístit do lepšího prostředí, protože žil přes pětadvacet let sám, navíc v malém bazénku.

Zveřejňovali jsme na sítích videa, která to dokazovala, ale nic se nedělo. Bohužel už ho nikdo nezachrání, protože vloni v prosinci zemřel. Podle verze parku na zástavu srdce, my díky výsledkům pitvy víme, že měl následkem špatného zacházení hodně zdravotních problémů, včetně nádoru, který nikdo neléčil. Snažíme se teď aspoň na jeho počest dosáhnout toho, aby se toto místo zavřelo a nepokračovalo další trápení zvířat.

Jenže většina mořských zvířat, která v nich potkají, už se narodila v zajetí, a tak postrádají veškeré přirozené instinkty. Je to, jako byste během zábavného představení viděli vystoupení domácího mazlíčka, který celý den tráví na gauči. Chybí mu veškerá divokost a dovednosti, které se ve volné přírodě dědí z generace na generaci. Třeba kosatky se učí lovit od rodičů, spoustu času tráví ve skupinách a samci zůstávají po většinu života s matkou. V zajetí mají velmi omezené možnosti. Nemůžou mezi sebou vokalizovat, přitom v oceánu spolu takto čile komunikují. V bazénku mnohdy nedostane kosatka ani šanci se potopit.

Je dobré si uvědomit, že tato zvířata udělají pro lidi dvakrát denně dvacetiminutovou show, ale co se s nimi děje po zbytek dne, už zajímá málokoho. Často je trenéři naučili dostávat jídlo za odměnu a o umělou zábavu se jim postará pár hraček. Lidé tleskají jejich neuvěřitelným výkonům, ale pravda je taková, že v přírodě neuvidíte kosatku, která by udělala na požádání vývrtku, nebo delfíny, kteří by si házeli míč. Jsem ráda, že generace dnešních mladých lidí už mořské parky nebere jako tu nejlepší zábavu.

Vím, že to nelze udělat ze dne na den. Je třeba nejprve vybudovat náhradní místa, kam by se dala velká mořská zvířata přemístit. Ideální jsou přirozené nádrže v chráněných zátokách, ale jejich výstavba je zatím pomalá a chybí finance na jejich spravování. Nejsem ani naivní v tom, že bych věřila představě, že je možné všem dopřát svobodu a ony šťastně odplují do moře.

Příkladem je kosatka Keiko, která ztvárnila filmového Willyho ve známém snímku Zachraňte Willyho! Šlo o samce, kterého po natáčení díky nadaci a diváckému ohlasu převezli na Island, kde se jej snažili zbavit závislosti na lidech, což se bohužel nepovedlo. Keiko neustále kontakt vyhledával a do konce života se mezi divoké velryby nezařadil.

Radši jsem si proto vybrala cestu informování o tom, co se v jednotlivých parcích děje. Díky videím na sociálních sítích ukazuji, jaká je realita některých míst. Když dostanu tip s podezřením na nevhodné zacházení se zvířaty, sbalím věci a vyrazím tam. Největšími parťáky jsou moje trpělivost a dron, který poodhalí, jaká je skutečně situace.

Po zveřejnění záběrů na sociálních sítích se strhne mela. Často mají třeba pět milionů zhlédnutí a věci se mnohdy konečně dají do pohybu. Začne s námi komunikovat nejen veřejnost, ale dostáváme i podporu od známých lidí a pak se ozvou i úřady a vládní organizace.

Ne, ale není to až taková náhoda. Po tátovi jsem zdědila pozitivní vztah ke zvířatům. Zachraňovala jsem je už jako malá. Bydleli jsme v paneláku a já pořád nosila domů opuštěná štěňata, morčata, králíky…

Po sametové revoluci jsem využila první příležitosti a vyjela do světa. Nic mě nemohlo zastavit, ani fakt, že jsem neměla moc talent na jazyky a můj profesor předpovídal, že se svojí angličtinou se daleko nedostanu. Využila jsem šance odjet jako au-pair do Anglie. Skončila jsem v rodině, kde jsem se starala celý den o čtyři děti.

Obrovský. Po nocích jsem brečela, protože mi rodina platila málo. Nakonec jsem přešla k jiné a díky tomu rok v Anglii vydržela. Po návratu domů objevila máma v novinách článek, v němž se Josef Škvorecký zmínil o své známé, která zprostředkovávala českým dívkám práci au-pair v Kanadě. To byl splněný sen. Dostala jsem se k rodině, v níž jsem se starala o dvě holky. Adoptovali si mě jako třetí dceru, dodnes se potkáváme a máme skvělý vztah.

Vůbec ne. I když jsem po opuštění rodiny dostala pracovní povolení, neměla jsem nikde dveře otevřené. Nejjednodušší bylo začít pracovat v baru. Celkově je v Kanadě ale hodně draho. Dneska už ji považuji za svůj domov, díky životu v ní jsem si mohla splnit největší sen, a to procestovat celý svět. Jakmile jsem se začala potápět, dávala jsem si vyšší cíle na místa, která chci navštívit, a postupně si je plnila.

Moje vzpomínky na dětství. Díky tátovi jsme doma měli spoustu cestopisných knížek, všechny jsem je přečetla. Za komunismu jsme nikam vyjet nemohli, a tak jsem o všech těch výpravách aspoň snila. Když jsem pak už nějakou dobu bydlela v Kanadě, rozhodly jsme se s kamarádkou odletět na dovolenou do Dominikánské republiky. Neměly jsme moc peněz na utrácení, každá asi dvě stě dolarů. Zatímco kamarádka se rozhodla nechat si za ně uplést copánky, já je dala za jednodenní kurz potápění. Nejdřív jsme všichni trénovali v bazénu a pak nás vzali do moře.

Vůbec. Dodneška si pamatuji, jak jsem se ponořila a svět kolem mě najednou ztichl. Slyšela jsem jenom vlastní nádechy a výdechy. Otevřelo se přede mnou nádherné místo plné barevných korálů a malých rybek. V tu chvíli jsem věděla, že mě tahle záliba jen tak nepustí. Během dalšího výletu do Karibiku, který je z Kanady vzdálený jen pár hodin letu, jsem si na Bahamách udělala potápěčské zkoušky a s každou další dovolenou kvalifikaci zvyšovala.

Právě na Bahamách, konkrétně na Tiger Beach, což je vyhlášená potápěčská lokalita. Uprostřed moře je mělčina, v níž se vyskytují jedni z největších žraloků. Samozřejmě je sem lákají na žrádlo a je tady díky tomu spousta turistů, ale to jsem na začátku neřešila. Díky malé hloubce mi stačilo si ve vodě kleknout a po chvilce ke mně připlavali žraloci citronoví a poté i žraloci tygří.

Měla jsem z toho setkání obrovský respekt, protože žraloky jsem do té doby vnímala kvůli filmům a knížkám jako krvelačné bestie a představovala si, že když se dostanu do jejich blízkosti, nemůže to dopadnout dobře. Do dnešní doby jsem ve vodě viděla už skoro všechny největší druhy žraloků, a tak vím, že když je člověk zbytečně neprovokuje, nekrmí a pozoruje je s respektem, není důvod z nich mít strach.

Ne, chtěla jsem být mořskému světu blíž skrz fotografii, kterou jsem studovala dálkově na univerzitě v Torontu. Nejdřív jsem se soustředila na produktové a módní snímky. Když jsem se ale začala potápět, experimentovala jsem i s focením pod vodou. A byla to výzva, protože jde o prostředí, kde vám nikdo nepózuje a nikdo na vás nečeká. Trvalo pár let, než jsem byla schopná udělat záběry, které se daly veřejně publikovat.

Měla jsem v tomto směru štěstí na setkání s českým fotografem Martinem Procházkou. Cestovali jsme spolu po světě, předal mi spoustu zkušeností a ukázal mi, komu můžu svoji práci nabídnout. I když se ale pak moje snímky objevily v National Geographic a natočené záběry ve velkých dokumentech o přírodě, zlomové pro mě bylo rozhodnutí nastoupit na loď, která z Mexika mířila na potápění s obřími mantami na souostroví Socorro. Potkala jsem na ní totiž holku, která na sobě měla tričko s názvem Sea Shepherd.