Klára Hlubocká: Na stopě travičů zvířat

Aby v přírodě fungovala rovnováha, patří do ní všichni. Rozdělovat zvířata na škodlivá a užitečná nám nenáleží. Přesto se myslivci pasovali do role Boha a dnes patří mezi nejčastější traviče zvířat. V revíru jim nejvíc vadí lišky a dravci se zahnutými zobáky. Některým chovatelům ryb zas překážejí vydry a rybožraví ptáci a chovatelům drobného zvířectva kuny. Zapomínají, že trávení je u nás už přes padesát let zakázané. Se svými psy hledám oběti těchto sebestředných rozhodnutí.

Za svou druhou mámu dnes považuji Čechoameričanku Evu Cecil, díky které jsem se jako profesionální psovodka neuvěřitelně posunula. Před dvaceti lety se u nás začalo mluvit o tom, že záchranářský pes by měl umět najít i mrtvé tělo. Nikdo nevěděl, jak na to. Objevila jsem článek o Evě, která v Americe vycvičila svého psa na takovou úroveň, že zvládl zkoušky na federálního agenta. Oslovila jsem ji, studovala u ní a v roce 2002 jsem její metodiku na vyhledávání mrtvých osob pomocí psů dovezla k nám. Vyhovovalo mi, že při cvičení jde cestou pozitivní motivace. Pes se učí, že když udělá (nebo neudělá) něco, co chceme, dostane pochvalu a dobrotu.

Dětství jsem trávila venku, lítala s bratrem a bratrancem po lesích. Často jsme našli mrtvá zvířata a zvědavě je zkoumali. Před devíti lety jsem odpověděla na inzerát České společnosti ornitologické, která hledala profi psovoda na pátrání po otrávených návnadách a jejich zvířecích obětích. Moc jsem si nevěřila, ale už jsem měla coby záchranářka zkušenosti s pátráním po lidech a pracovat se psy profesionálně byl můj sen. Povedlo se. Nálezy mě neskličují, spíš se zdravě naštvu a uvědomím si, jak je moje práce důležitá.

Moji psi Viky a Irbis jsou Chesapeake Bay retrívři, což je plemeno velmi ochotné se učit. Trávíme spolu hodně času a jsme na sebe naladění. Poznají, když vyrazíme do práce. Máme i startovací rituál, kdy jim obleču pracovní dečky a připnu GPS obojky, které jinak nenosí. Rozeběhnou se do terénu a vědí, že když najdou, co mají, dostanou odměnu. Největší nález jsme zažili s Vikym u Rožmitálu pod Třemšínem, kde jsme hledali přes šest hodin. Já za ten den nachodila kolem dvaceti kilometrů, Viky naběhal necelých třicet. Ve spolupráci s policií jsme tehdy objevili kolem pětadvaceti usmrcených zvířat – mimo jiné lišky, straku, jestřába, orla, krkavce a káňata.

Viky je temperamentní dělník na dlouhé terény, ale méně precizní. Irbis je vyrovnaná detailistka, co se zas rychleji unaví a někdy se jí do práce nechce. Už se naučila, že když pracují oba, nechá Vikyho proletět víc křoví, a jakmile on něco najde, dají mi vědět oba, aby ani ji odměna neminula. Trávit s nimi čas je pro mě radost. Stále se ve svém oboru vzdělávám. I v rámci dovolených jezdím na soustředění záchranářských psů. Také mě baví mít kolem sebe pejskaře. Přítel má zakázáno se ptát, jestli mám víc ráda jeho, nebo psa.

Režisér Tomáš Elšík chtěl zachytit, jak pracuji v terénu. Pár záběrů se proměnilo ve dva roky natáčení, ale vyplatilo se. Environmentální dokument Při zemi ukázal, že jsou mezi námi pořád lidé, pro něž je příroda důležitá. A není jich málo, což se naposledy ukázalo – podařilo se zvrátit rozhodnutí ministerstva o plošné aplikaci prudkého jedu na zemědělská pole. Ten by zahubil nejen přemnožené hlodavce, ale ohrozil by i volně žijící živočichy a opět naboural rovnováhu.