Článek
Jeden z novinářů vás po premiéře filmu Říkají mi Lars přirovnal k australské herečce Margot Robbie. Jak jste to vnímala?
Mě to potěšilo. Margot Robbie mám moc ráda, je nejen krásná, ale hlavně skvělá herečka. Líbila se mi ve filmu Barbie i v Bouřlivých výšinách, tam byla úplně skvělá. Takže doufám, že to srovnání nenaráží jen na vzhled Barbie s dlouhými blond vlasy, ale taky na herectví. Zároveň jsem si vědoma toho, že se na poli herectví mám hodně co učit, jsem v tomhle směru realistická a k sobě bývám obecně dost kritická.
Vidět se na plátně a slyšet svůj hlas bývá pro herce a herečky těžké. Co pro vás?
Měla jsem z toho takový zvláštní pocit. Já se na sebe obecně nerada dívám, ani na fotkách to nemám ráda, nerada slyším svůj hlas. Na velkém plátně je všechno ještě intenzivnější a člověk nemá kam uhnout. Občas mám skoro tendenci zakrýt si oči, ale beru to jako součást té práce, snažím se to přijmout. Takže mě potěšilo film vidět, ale taky si teď říkám, co jsem mohla udělat líp.
Herectví je pro vás poměrně nová zkušenost. Pomohlo vám, že jste zvyklá stát před objektivem jako modelka?
Možná to zní paradoxně, ale spíš jsem se musela odnaučit některé věci z modelingu. Tam člověk hodně řeší, jak vypadá, kontroluje se, hlídá si každý detail. Jenže v herectví tohle nefunguje – jakmile se začnete hlídat, nejste v roli naplno.
Musela jsem se naučit pustit to, neřešit, jestli mi někde trčí vlas nebo jak vypadám v konkrétním záběru. V momentě, kdy tohle člověk odhodí, může se do postavy opravdu ponořit a být přirozenější. A to je podle mě to nejtěžší, ale zároveň nejdůležitější.
V modelingu se vzhled řeší pořád, často vaše tělo někdo hodnotí, zejména muži
Co je vám dnes bližší – modeling, nebo herectví?
Mám pocit, že jsem podpatky tak trochu pověsila na hřebík. Ne že bych modeling úplně opustila, občas něco nafotím, ale už to není moje hlavní práce. Víc mě naplňuje moderování a herectví. Je to asi i tím, že se tam člověk může víc projevit, fungovat sám za sebe.
A nejde na prvním místě o to, jak vypadá.
No právě. Je to víc i o tom, co říká, jak přemýšlí, jakou energii přináší, což je pro mě mnohem důležitější. Modeling je fajn, ale jste v něm tak trochu ramínko na šaty, to mi z dlouhodobého hlediska nestačilo. Jako modelka jsem hodně řešila vzhled, jak vypadá moje tělo, co na něj říkají ostatní… Není to vždycky jednoduché.
Může to být až zraňující…
Jo, v minulosti jsem s tím docela bojovala. S tím, jak přijmout svoje tělo, jak se nenechat ovlivnit názory okolí. V modelingu se vzhled řeší pořád, často vaše tělo někdo hodnotí, zejména muži. Pro mě to bylo někdy náročné. V Miss už to bylo trochu jiné, tam jde i o osobnost.
S Davidem Švehlíkem (vlevo) a Martinem Hofmannem na premiéře filmu Říkají mi Lars
Co všechno vás soutěž Miss naučila?
Toho bylo strašně moc – třeba jak komunikovat s lidmi, jak vystupovat na veřejnosti, jak zvládat rozhovory nebo různé společenské situace. Mamka mi po soutěži říkala, že jsem za těch pár měsíců dospěla, a já to vlastně cítím podobně. Připravilo mě to na mediální svět. Najednou člověk dává rozhovory, vystupuje před lidmi, je víc vidět. A to je něco, co bych si bez té zkušenosti asi musela osvojovat mnohem déle a složitěji.