Článek
Díky této náhodě mohl Josef Vágner realizovat svou ideu zoologické zahrady, která přispěje k záchraně řady druhů afrických zvířat, za což ho letos 28. října ocenil prezident Petr Pavel udělením státního vyznamenání in memoriam.
Medaili za zásluhy převzala dcera Lenka. „Vnímám to jako jedno z největších možných ocenění otcovy, ale i matčiny práce a jejich úsilí při budování dvorské zahrady,“ řekla Novinkám.
Práci v zoologické zahradě získal původně lesník Josef Vágner v roce 1965. „V té době mi bylo 9 let. Žili jsme tam všichni, celá rodina, celkem pět dětí. Otec chtěl, abychom mu pomáhali,“ zavzpomínala Lenka Vágnerová s tím, že pouze bratr Pavel se trochu vzepřel.
„Byl jiná povaha. Skládal písničky a chtěl být kovářem. Nakonec i toho tatínek patřičně využil. Pavel zhotovil pro zoo všechny ty nádherné mříže, kovaná okna, monumentální vstup do Safari,“ upozornila Lenka Vágnerová.
Východočeská zoologická zahrada vznikla krátce po válce. V době příchodu Josefa Vágnera to byla malá provinční zahrada s několika zaměstnanci. „Tatínek zahradou vždy večer prošel. Zkontroloval pavilony i zvířata, jestli jsou spokojená. A také chodil do údolíčka, které k zahradě přiléhalo. Tam ho zřejmě napadlo rozšířit zoologickou zahradu o safari,“ pokračovala ve vyprávění Vágnerova dcera.
Prezident republiky Petr Pavel předal státní vyznamenání.
Do Afriky za trest
Odkaz Josefa Vágnera nežije ve Dvoře Králové jen v symbolické rovině. Jako průvodce návštěvníků safari tu pracuje i jeho vnuk Marián. S dědečkem ho tak pojí nejen společné příjmení, ale i zájmy. Včetně častých a dlouhých pobytů v Africe.
„Dostal jsem se tam už v 17 letech a bylo to vlastně za trest. Vymyslel to právě děda. Dnes mi je dvaapadesát a nelituju toho. Nejsem zoolog, ani ošetřovatel, ale Afriku mám osobně zažitou,“ prozradil vnuk Marián a dodal, že s Josefem měli specifický, trochu rivalský vztah.
„To k tomu patřilo. Ovšem když jsme se potkali v Africe, chytali jsme například žirafy pro dokument, jemu už bylo přes šedesát, tak jsem se od něho pořád, ale pořád učil. Nepotřeboval jsem a nepotřebuji dokazovat, že dokážu to, co on. Protože to už nikdo nepřekoná,“ řekl Marián Vágner s vysvětlením, že Afrika je dnes už jiná než za dědečkových dob.
Přišel tam v období dekolonizace. Africké státy se odvrátily od západu směrem na východ, hodně spolupracovaly se Sovětským svazem. A Československo bylo na téže straně. Nad expedicemi Angličanů, Holanďanů a dalších navíc Josef Vágner vyčníval ještě v jednom ohledu. Úmrtnost zvířat v jeho záchranných transportech byla pouhých asi 1,8 procenta, zatímco komerční výpravy, ať už západoevropské, americké, či japonské, se pohybovaly na 30 až 50 procentech.
Děda, nebo osobnost?
Lidé se podle Mariána často zajímají, zda na dědečka vzpomíná více jako na dědu, nebo na osobnost. „Jednoznačně to je děda. Chodili jsme spolu do lesa, hráli fotbal. Samozřejmě jsem vnímal, že je ředitelem zoo, ale pamatuju ho spíš jako velkého chlapa s kraťasy a nožem za pasem. Samozřejmě vzpomínám i na chvíle, kdy přijel z Afriky nebo odjinud ze zahraničí, a hned se ukázali estébáci.“
S jednou věcí se ale do konce života v roce 2000 nemohl vypořádat. Když před 50 lety bylo kvůli nepotvrzené hrozbě slintavky a kulhavky zlikvidováno celé žirafí stádo. „Byla to jen pomsta a závist z vyšších míst. Proto pak musel ze zoo odejít,“ je přesvědčen vnuk.
Byl to vizionář
„Afriku opravdu znal. A upozorňoval nás, že je na tom čím dál hůř. Že narůstá počet obyvatel, divoká zvířata vytěsňuje dobytek, zvětšují se pastviny. A do toho obrovské pytláctví. Nesl to bolestně. Vždy říkal, že je potřeba aspoň částečně zvířata odebrat a přemístit do bezpečnějších míst. Když se jim pak bude dařit, je možné mláďata z dalších generací vracet zpět na jejich přirozená místa,“ doplnila Lenka Vágnerová.
„Právě toto je jeho obrovskou zásluhou. Uvědomil si, že když budeme mít v lidské péči kvalitní chovné skupiny, můžeme je časem vracet do přírody,“ připojil se ředitel Safari Parku Dvůr Králové Přemysl Rabas.
„Díky němu se tak už v druhé generaci množí nosorožci černí v Tanzánii. Pět kusů jsme také převezli do Rwandy, kde samice narozená u nás porodila už druhé mládě,“ pochlubil se Rabas. A samozřejmě bez Josefa Vágnera by byl dnes už zcela vyhynulý nosorožec bílý severní formy. Díky tomu, že tento druh také převezl do východních Čech, stále existuje naděje. I když už dnes žijí poslední dvě samice na celém světě.
