Ivana Leidlová: Jarmila Novotná hrála v oscarových filmech, ale na prvním místě měla zpěv

Když mě tam muž vzal poprvé, viděla jsem spoustu zanedbaných budov, zarostlý park a říkala si: „Pane Bože, co to je?!“ Ale pak jsme tam jeli podruhé a já se také zamilovala. Zrovna mi končila rodičovská dovolená s mladším synem, rozhlížela jsem se, uvažovala o tom, zda se vrátím k bankovnictví. Liteň všechno změnila.

Věděla. Ale to bylo všechno. Když jsme zámek získali, museli jsme řešit milion kritických situací, třeba zachránit staré stromy v parku. Když jsme se trochu nadechli, řekli jsme si, že je nutné dozvědět se víc o minulosti, chceme-li místu porozumět a vrátit tam život. Našli jsme kontakt na syna Jarmily Novotné a napsali mu. Odpověděl obratem: „Přijeďte na kávu!“ Na kávu do New Yorku? To nás trochu zaskočilo. Ale proč ne? A tak jsme se setkali.

Mysleli jsme si, že si tak hodinu dvě popovídáme a zase se rozejdeme. Dveře ale otevřel muž plný emocí, který v Litni strávil část dětství a miloval ji. Vyprávěl nám o matce Jarmile Novotné a otci, rytíři Jiřím Daubkovi, který byl významným podnikatelem a filantropem, o tom, jak jim zámek zabavili nacisti, pak komunisti, jak rodiče dvakrát začínali v USA úplně od nuly. A že právě oni mu později říkali, ať už na Liteň zapomene. To nedokázal, a proto také po roce 1989 zažádal o restituci. Bohužel zámecký areál je obrovský a on nebyl schopen se o něj na dálku starat, a musel jej nakonec prodat. Vyprávěl nám dlouho do noci.

Když jsme z New Yorku odjížděli, rozhodli jsme se s manželem, že Georgovi Daubkovi věnujeme napřesrok jako narozeninový dárek pozvání do Litně a na Festival Jarmily Novotné. Dala jsem k tomu dohromady také komorní výstavu s informačními panely a velkoformátovými fotografiemi, hudební program jsme doplnili o vystoupení Tatiany, vnučky Jarmily Novotné. Byl to krásný hudební víkend.

Česká televize a Český rozhlas natočily o prvním festivalu krátké dokumenty a pan šéfdirigent a také pěvec Peter Dvorský to zaregistrovali a napsali mi. Děkovali za Jarmilu Novotnou, kterou komunisté vymazali z naší kultury a historie. Přitom to byla nejen skvělá pěvkyně, ale také empatická žena, která právě Jiřímu Bělohlávkovi a dalším českým umělcům nezištně pomáhala, když se pokoušeli prosadit v USA.

V roce 2013 pan dirigent přijel do Litně, na závěr schůzky vytáhl kalendář a zeptal se: „Kdy uděláme koncert, paní Leidlová?“ Konal se v roce 2014, přišlo více než 1800 diváků. A letos tu máme už patnáctý festivalový ročník.

Postupně se aktivity začaly nabalovat. Třeba když jsem vymýšlela další ročník festivalu, vydala jsem se do Metropolitní opery v New Yorku a potkala se s jedním z ředitelů Brianem Zegerem.

„Ale samozřejmě, že si Jarmilu Novotnou pamatuju,“ řekl mi. „Všichni jsme ji obdivovali. Vždyť tady na chodbách visí ještě její portréty! A máme i její originální kostýmy!“ Požádala jsem, zda si kostýmy můžeme půjčit; výstavu jsme uspořádali v roce 2015 v Obecním domě. A přidávaly se další akce. Patnáct let žiju s Jarmilou Novotnou.

Snad už mohu říct, že vím, kdo byla. A to i díky tomu, že jsme požádali o pomoc historika Pavla Kosatíka. Komunisté byli důslední, o Jarmile Novotné nedovolili celých čtyřicet let nic publikovat, zlikvidovali i archivy. Pan Kosatík tedy jezdil po světě, než mohl sepsat knížku Baronka v opeře, kterou jsme pak vydali. Dnes si cením toho, že syn Jarmily Novotné George Daubek – ovlivněn naším snažením – nám nakonec věnoval i rodinný archiv, který měl od matčiny smrti ve sklepě. Řekl mi, že konečně našel odvahu jej otevřít, pochopil, že matka byla velká světová osobnost a že se s ní nakonec usmířil.

George říká, že nebyl dobrý syn a ona nebyla dobrá matka. Chápu jeho i ji. V Americe musela vydělávat peníze, sama zpočátku živila rodinu. A když zrovna nevystupovala, musela se potkávat s lidmi, udržovat kontakty. Večeřela s Albertem Einsteinem, Clarkem Gablem, zpívala v Bílém domě, a tak neměla čas zpívat ukolébavky vlastním dětem.

Postrádaly ji, ale jí nic jiného nezbývalo. Byla přísná profesionálka, vzdělávala se, pilovala pěveckou techniku. Protože byla krásná a mluvila několika jazyky, měla také úspěch v Hollywoodu, hrála dokonce v oscarových filmech. Z tohoto pohledu je naší nejúspěšnější herečkou, pro ni byl ale na prvním místě zpěv. Vybudovala si světovou kariéru.

Neviděl, protože chtěl mít maminku doma. Kdybych měla vybrat jedinou věc, která mě dělá šťastnou, tak je to vědomí, že jsem George Daubka přivedla skrze archivy zpět k matce. Pochopil ji. Možná to zní pateticky, ale sama mám dva syny a snažím se dělat maximum, abychom byli jako rodina co nejvíce spolu. Máme výhodu, že tato doba nám to umožňuje. Jarmila Novotná byla v jiné situaci. Ano, obdivuji ji. A už nemám žádných pochyb.

Objevování české historie může být dobrodružné. Nevíte, jestli lidé, byť byli v jádru dobří, si dokázali vždy zachovat tvář. Takže jsem byla opatrná. Co se týká Jarmily Novotné, pochopila jsem, jak zásadně byla provázána s první republikou a ovlivněna prezidentem Masarykem, který osobně sledoval studium této výjimečně talentované pěvkyně.

Tváří v tvář nacismu pak Jarmila zareagovala jednoznačně: odmítla v Berlíně při některých vystoupeních zpívat německy a pak se svým mužem nastoupila v Hamburku na jednu z posledních lodí, která mířila do Ameriky. Odjeli s několika kufry a dvěma dětmi v náručí a když míjeli v Americe sochu Svobody, slyšeli už z tlampačů, že Němci právě obsadili Polsko. A mimochodem, v roce 1943 nazpívala v Americe za doprovodu Jana Masaryka Lidické písně, které se staly symbolem odporu proti nacismu.

Nejprve přijel Jiří Daubek, který v USA prošel zajímavým přerodem. Z člověka, který v Čechách řídil fabriky, cihelny, mlýny, lihovar či pivovar, se nejdříve stal muž, který nosil kufry madame Novotné. Pak získal práci v IBM a od píky se zde vypracoval na pozici dvojky v celosvětovém rámci, v roce 1946 již otvíral pobočky IBM po Evropě. Je dodnes vnímán jako jejich zakladatel; měl je řídit také z Litně.

Ovšem za války byli v zámku nacisti, pak tudy proběhla Rudá armáda, moc toho nezbylo, a tak musel budovu nejprve opravit a znovu vybavit. Celá rodina pak v Litni strávila léto 1947, pak měli odjet na poslední rok do USA, aby Jarmila dokončila závazky v Metropolitní opeře a děti ročník ve škole. Když se v dubnu 1948 pan Daubek vypravil do Litně, stáli před zámkem lidé, kteří pro ně kdysi pracovali. A teď měli v ruce pušky. Všechno tam museli nechat.

Zrovna nedávno jsem třeba našla v Náprstkově muzeu krabice, v nichž jsou dětské obrázky, které kreslil George Daubek pro maminku. Když jsem mu poslala jejich fotky, rozplakal se a ptal se, zda by je mohl dostat zpět. Ale Náprstkovo muzeum odmítlo, jsou to prý muzejní archiválie.

Otevřela, stále otevírá. Třeba před dvanácti lety jsem požádala Dagmar Peckovou, aby na koncertu, který měl řídit Jiří Bělohlávek, zazpívala. Nepožadovala honorář, ale chtěla v Litni uspořádat pěvecké kurzy. Netušila jsem, co to obnáší, odhadovala jsem, že půjde o jedno- či dvoudenní soustředění.

„To nedává smysl. Kurzy musí být aspoň pětidenní, abych mohla s těmi lidmi skutečně pracovat,“ prohlásila Dagmar. A tak od té doby pořádáme každé léto MasterClasses, které řídí zkušení lektoři a navštěvují mladí lidé z celého světa.

Dnes jako zázemí pro tyto kurzy slouží i oranžerie nebo Sala terrena, kulturní památky, které se nám mezitím podařilo zrekonstruovat. V nich se odehrávají i výtvarné kurzy. Využíváme také anglický park, uvedli jsme v něm třeba Dvořákovu Rusalku se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Letos, při patnáctém výročí festivalu, chystáme na konec srpna Prodanou nevěstu.

Tentokrát na dvoře. Myslím, že tematicky tam Prodaná nevěsta pasuje víc. Zpívat budou Kateřina Kněžíková, Adam Plachetka a další sólisté Národního divadla. Michal Caban se ujal režie, scény a projekcí, přivede i kejklíře, takže celý večer bude mít energii venkovského trhu a mě těší, že tak ožijí další zámecké prostory. Myslím, že budeme zase o kousek blíž atmosféře, která panovala v Litni před válkou, kdy tu Jarmila Novotná s Jiřím Daubkem často hostili uměnímilovnou společnost.

Máte nějaký cíl? Pro mě se před lety cílem stalo pozvednout jméno Jarmily Novotné, vrátit ji do povědomí české společnosti. Všichni jsme znali Emu Destinovou, ale kdo znal ji? Věřím, že dnes je takových lidí už víc a že i odkaz této úspěšné ženy rezonuje. Největší smysl mi pak dává prostě pokračovat v tom, co v Litni ona se svým mužem začala.

Daubkové byli velcí mecenáši kultury, dávali prostor třeba umělcům generace Národního divadla. Spousta slavných obrazů, jako třeba Oldřich a Božena, vznikla v Litni. Byl to ryze mecenášský způsob. Ti umělci ještě nebyli známí a Daubkové je hostili, živili, podporovali. Mě dnes pak třeba těší, když se v Litni potkávají mladí lidé s významnými interprety, pedagogy. Vznikají tu zajímavé spolupráce, a to i na mezinárodní úrovni. Uzavřít se na českém písečku je přece krátkozraké, ať jsem umělec, nebo ekonom.

Z velké části jde o naše rodinné peníze, ale máme též sponzory, kteří nás dlouhodobě podporují, za což jsme velmi vděční. Vnímám to i jako velkou morální podporu.

Plánovali jsme muzeum i Kulturní centrum Jarmily Novotné. Projekt jsme připravovali dva roky a doufali jsme v podporu z Norských fondů, ale ta tehdy šla nečekaně jen do památek ve státním sektoru. Od té doby se tedy soustřeďujeme na živé umění a opravu malých kulturních památek, jako jsou oranžerie nebo Sala terrena, jež můžeme využívat okamžitě, například na výtvarné nebo pěvecké kurzy, koncerty a přednášky.

Mám teď zajímavou zkušenost: byla jsem na jaře v Haagu, v tamním muzeu soudního dvora. Je to prakticky jedna místnost s videi, fotografiemi, odkazy a interaktivními prvky. Byl to obrovský zážitek. A tak se ptám, kolik lidí by dnes přišlo do dvaceti místností muzea věnovaného Jarmile Novotné? Někdy je výhoda, že jsem ekonomka, že nespočívám hlavou úplně na obláčku. Musím ke kroku A mít promyšlený i krok B.