Článek
Když se během jejího dětství otevřela na pražském Jižním Městě pobočka Městské knihovny, stala se stálou návštěvnicí, tehdy ještě v doprovodu maminky. „Hrozně se mi tam líbilo, četla jsem dětské detektivky, které k nám přicházely z Rakouska a Německa, a jako čerstvá teenagerka jsem začala číst taky knížky ze sekce Pro dívky od dvanácti let. Byly v podstatě buď o koních, anebo o prvním sexu. Objevila jsem velké téma – a tím nemyslím ty koně,“ směje se Lucie.
S kamarádkami začaly aktivně číst, formativní osobností této éry pro ně byla populární autorka knih pro dospívající dívky Lenka Lanczová. „Na tu dobu byla velmi pokroková. Líbilo se mi, že používala moderní jména jako Robin nebo Dita a děj zasazovala do současnosti, objevovaly se v nich i nové technologie jako třeba chat. Z toho jsem se v raném dospívání dost naučila.“
Tehdy přišla i fáze, kdy dala šanci klasikům a louskala autory českého národního obrození. „Ve třinácti jsem se rozhodla, že budu strašně intelektuální, ale spíš jsem se do toho musela nutit, neznala jsem potřebný historický a politický kontext. Jirásek mě vysloveně nudil, Němcovou mám naopak dodnes velmi ráda a mrzí mě, jak zkreslené představy o ní panují.“
Intenzivně četla i jako studentka gymnázia, v knihovně sahala především po překladech ženských románů. „Ženský svět mi byl odjakživa blízký, mám ráda ženské prostředí, uvažování a sdílení. V literatuře jsem to cíleně vyhledávala – a vlastně je to tak dodnes.“
Chybějící pohled
Už ve třetím ročníku na gymnáziu Lucie zahájila novinářskou kariéru. Psala do deníku Metro, do Hospodářských novin, zkušenosti sbírala i v České televizi nebo na webu iDnes. „Pracovala jsem ve zpravodajství, ale vyzkoušela jsem si i psaní divadelních recenzí, což mělo jedinou chybu – divadelní recenze nikdo nečte.“
Na vysoké škole studovala literaturu a divadelní vědu, což znamenalo literární díla nejen číst, ale také analyzovat. Už tehdy si Lucie v oblasti literatury – tedy té klasické a uznávané – všímala nepoměru autorek vůči autorům a celkové absence ženských témat.
„Většinu všeobecně uznávaných děl napsali muži a ženský pohled téměř chybí. Své oblíbené autorky jsem tedy četla dál ve svém volnu. Jednoduše mi nabízely to, co mě zajímalo,“ říká.
Feminismus je snaha o rovnoprávnost. Chci žít ve světě, kde je ostuda komukoli jeho práva upírat
V roce 2011 si Lucie se svým partnerem založili web určený k popularizaci literatury. Zveřejňovali recenze knižních novinek a zajímavosti o autorech, literatuře či čtenářství. Předběhli dobu, Facebook se tehdy teprve rozjížděl a slovo influencer ještě neexistovalo. V tu chvíli přišla první nabídka na práci v knižním marketingu. „Vůbec jsem netušila, co to obnáší, ale nastoupila jsem do oddělení propagace velkého nakladatelství, pak celkem rychle do dalšího a tam jsem strávila pět let. Byla to zajímavá práce a skvělá zkušenost.“
V knižním marketingu nakonec strávila deset let, četla knižní novinky a vytvářela marketingové strategie pro komunikaci s potenciálním čtenářem. „Naprostý dream job, práce mě bavila,“ vypráví o době, kdy zvládala číst i tři sta knih – tedy včetně komiksů – ročně. Pak přišel covid a s ním spojené společenské změny. Tehdy i Lucie cítila, že potřebuje změnit směr.
„Začalo mi docházet, že se mi splnilo všechno, čeho jsem chtěla v knižním marketingu dosáhnout, a že je vlastně dobré skončit v nejlepším. Začala jsem se víc orientovat na svůj vlastní Instagram. A taky jsem se rozhodla, že chci dítě.“
Inspirace všude kolem
Narození dcery Amélie přineslo do jejího života pochopitelně obrovskou změnu, ale Lucie byla dobře připravená. Její sociální sítě fungovaly a videa, která dávno překročila oblast literárních témat, se více zaměřila na rodičovství, výchovu a feminismus.
„Pracovat z domova se dalo i s malým miminkem, v podstatě mě nic nezaskočilo. Ale určitě jsem měla v tomto ohledu taky štěstí,“ komentuje své rozhodnutí jít na volnou nohu o dva roky později, zatímco si její dcera u vedlejšího stolečku v kavárně hraje s plastelínou. A jak se našla v rodičovských a feministických tématech? „Jednoduše mi začala vstupovat do života. Najednou jsem měla prostor se víc zabývat světem kolem sebe, postupně jsem do toho vrostla. Témat mám pořád víc, než stíhám točit, inspirace je všude kolem.“
Její videa často reagují na nezdravé trendy společnosti: na manosféru (souhrn internetových komunit zaměřených na témata mužství, vztahů a postavení mužů ve společnosti, přičemž některé její části jsou spojovány s misogynií a odmítáním feminismu), toxickou maskulinitu. Mladé muže, kteří na internetu učí jiné mladé muže nenávidět ženy a vnucují jim ultrakonzervativní názory na partnerství, v němž muž rozhoduje a žena se musí podřídit.
„Myslím, že právě tohle je jedna z mých nejsilnějších motivací. Současný internet je plný výkřiků o tom, že feminismus je zlo, aniž by ti hlasatelé chápali bazální základy toho, o čem mluví. Feminismus není boj, ale snaha o rovnoprávnost, spravedlnost a stejná pravidla pro všechny. A já chci žít ve světě, kde je ostuda komukoli jeho práva upírat. Manosféra brečí, že ženy muže nechtějí, přitom jim jako ideál nabízí bezohlednost. To je zvláštní, toxický a nebezpečný trend.“
Lucie tomu čelí tou nejlepší zbraní – humorem. Ve svých videích se dokáže vtipně strefovat do samozvaných rádců, kteří ženám vnucují, jak mají žít. Pochopitelně to vyvolává reakce – kromě těch pobavených a podporujících se Lucie setkává s internetovými hatery, nejčastěji z řad postarších mužů.
„Je to dost na jedno brdo. Ať točím na jakékoli téma, vždycky se v diskusi objeví muž, který má potřebu mi napsat, že jsem tlustá a hnusná. Bývají to pisatelé o dvě generace starší, obvykle s pupkem a pleší.“ Osobními útoky si ale náladu zkazit nenechá. „Nechci tím trávit čas,“ komentuje to lakonicky.
Nevyžádané rady
Přes den se věnuje naplno dceři, pracovní záležitosti vyřizuje ráno a večer, kdy péči o Amélii přebírá Luciin muž, novinář. Zatím únavu materiálu ani nedostatek nápadů nepociťuje.
„Aby to bylo z dlouhodobého hlediska udržitelné, musí to člověka v první řadě bavit,“ komentuje své počínání před kamerou. Být influencerkou rozhodně není profese pro každého, Lucie má nesporné charisma a drive, je vtipná a sebeironická, z jejích videí čiší entuziasmus.
Současná generace otců se mění. Mladí otcové si uvědomují, jak je kvalitní čas s dětmi důležitý
„Zatím se mi nestalo, že bych se do natáčení musela nutit. Ale samozřejmě vidím své nedostatky, na internetu je spousta šikovných mladších holek, které natáčejí vizuálně dokonalá videa. Sama často točím v časovém presu, mám pocit, že udělat profi krásné video je pro mě skoro nemožné,“ přiznává sebekriticky.
Formální dokonalost u ní ale její publikum nehledá. Naopak: oceňuje autenticitu a chytrý ironický styl, který volí pro hravé humorné scénky i závažná společenská témata. A také dovednost nebrat se vážně.
Většinu jejího internetového publika tvoří ženy, které řeší podobné věci: rodičovství, partnerství, rovnost v partnerství a v péči o domácnost… „Jsou to především ženy mezi pětadvaceti a pětatřiceti lety, často matky nebo ženy, které mateřství zvažují,“ přibližuje.
V oblasti mateřství našla řadu témat, která nekompromisně paroduje – především tendenci odsuzovat matky s malými dětmi vlastně za cokoliv, za pouhou existenci ve veřejném prostoru.
Často si bere na mušku i ženy, které kritizují ostatní ženy – všechny ty „dobromyslné“ příbuzné, kamarádky i anonymní kolemjdoucí, které v každé situaci přispěchají, aby matce s dítětem vysvětlily, co všechno dělá špatně. Jak si tendenci udílet nevyžádané rady vysvětluje?
Myslím, že ženám na mateřské chybí ocenění, a tak ho nějakým způsobem hledají jinde. Často tak, že se navážejí do jiných matek, což je dost zoufalé,“ říká. Celkově ale vnímá, že se postoj k rodičovství generačně mění k lepšímu, že neleží jen na bedrech žen, ale do péče o děti a domácnost se daleko víc zapojují muži.
„Současná generace otců se mění. Mladí otcové si uvědomují, jak je kvalitní čas s dětmi důležitý. A oceňují ženy za to, co pro rodinu dělají. V tomhle jsme se mentálně posunuli. Dřív jsme viděli mámy, které přišly z práce a začala jim druhá směna v podobě vaření, úklidu a péče o děti i manžela. Tenhle vzorec chce málokterá žena opakovat. Na druhou stranu je to taky důvod, proč je na vzestupu manosféra. Někteří mladí muži chtějí to, co viděli doma – a to současné mladé holky pochopitelně odmítají.“
Mámou na plný úvazek
Sama mateřství vnímá jako svou nejdůležitější roli a dceři Amélii se maximálně věnuje. Nemá chůvu, dcerku nedává do školky, ale snaží se s ní trávit čas aktivně. Patří k tomu i nulový čas na počítači, tabletu nebo mobilu. Místo toho, aby Lucie nechala dceru sledovat nekonečný proud dětských videí na YouTube, radši si otevřou knížku, hrají hry, něco vyrábějí anebo jdou ven – nejen na dětské hřiště, ale kamkoli, kde by měly být vítané i děti: tedy do kavárny, galerie nebo do muzea… Sociální sítě vnímá jako svůj pracovní nástroj a nemarní na nich svůj čas.
„Když už jsem online, rychle vyřídím e-maily a pracovní věci a pak hledám, co vařit čtrnáctiměsíčnímu dítěti,“ směje se, zatímco si malá Amélie v kavárně vychutnává jahodovou limonádu. „Jaký svět bych si pro ni přála? Netoxický, spravedlivý a bezpečný. Takový, ve kterém nebude muset obhajovat ty nejbanálnější věci. Jako to, kdo má a kdo nemá lidská práva a kdo může a nemůže rozhodovat o svém těle,“ uzavírá Lucie, jejíž osvětová mise na českém internetu zdaleka nekončí.
