Emilie Louise Flögeová byla múzou Gustava Klimta, ale také uznávanou návrhářkou

Když malíř Gustav Klimt v roce 1918 umíral, jeho poslední slova zněla: „Pošlete pro Emilii!“ Emilie Flögeová byla malířovou přítelkyní, společnicí, spřízněnou duší i múzou. Po jeho boku se pohybovala od 90. let 19. století a prožila s ním vzestupy i pády.

Narodila se v roce 1874 ve Vídni do rodiny podnikatele. Už jako malá šila a přešívala z obnošeného oblečení nové modely a nebyla v rodině první, koho bavila práce s jehlou a nití. Emiliina starší sestra Pauline měla krejčovské učiliště i krejčovskou dílnu, kam Emilie nastoupila po vyučení.

Benjamínek Emilie měla ještě jednu starší sestru, Helene, která se v roce 1891 provdala za Ernsta Klimta, bratra malíře a pozdějšího spoluzakladatele Vídeňské secese Gustava Klimta. I Ernst byl umělec, oba muži se podíleli například na výzdobě vídeňského divadla Burgtheater. Rok po svatbě však Ernst náhle zemřel, zanechal po sobě vdovu a roční dceru. Gustav se stal poručníkem malé Heleny a hodlal se postarat i o její matku. Během častých návštěv v rodině se sblížil s mladičkou Emilií. Gustav rodinu doprovázel i na letní pobyty na rakouském venkově, kam Vídeňané utíkali z horkého a dusného velkoměsta. Flögeovi se rádi vraceli k hornorakouskému jezeru Attersee, kde také vzniklo mnoho Gustavových maleb.

Gustav a o dvanáct let mladší Emilie se stali nerozlučnou dvojicí. Nikdy se neprokázalo, zda mezi nimi bylo něco víc než jen platonické pouto, ale jejich vztah byl pevnější než kdejaké manželství. Trval bezmála třicet let a ukončila ho až Klimtova smrt. Gustav příliš nedbal na konvence a morálku, netajil se vášní pro ženy ani milostnými poměry, které s nimi navazoval. Nic neskrýval ani před Emilií, jejich partnerství bylo rovnocenné, a to jak v osobní, tak i profesní rovině. Platila za jeho spřízněnou duši a tvůrčí společnici. Sdíleli mnoho zálib, třeba francouzštinu nebo chození po horách či plavání. Především je ale spojovaly umění a móda.

V roce 1904 otevřely sestry Flögeovy módní salon na pulzující Mariahilfer Straße ve Vídni. Interiéry navrhli designéři v typicky černo-bílém a strohém dekoru nezávislého uměleckého sdružení Wiener Werkstätte. Salon se stal módním centrem vídeňské společnosti, v době největší slávy zaměstnával více než osmdesát švadlen. Emilie několikrát ročně cestovala do Paříže a Londýna, aby do Vídně přivezla vybrané látky i doplňky a samozřejmě i aktuální módní trendy. Salon se zařadil mezi žádané podniky s bohatou klientelou. Mnohé ze zákaznic byly rovněž Klimtovými patronkami nebo modelkami.

Když Paul Poiret vyvolal v módním světě revoluci tím, že v roce 1906 zrušil korzet, Emilie vycítila příležitost. Navrhla kolekce reformních šatů, jejichž znakem byla volnost. Toužila osvobodit ženská těla z pout korzetu a těsného živůtku už napořád. Její šaty symbolizovaly novou svobodu a styl, individualitu a sebevědomou a nezávislou ženu počátku 20. století. Volně střižené, splývavé a vzdušné modely z kvalitních materiálů umožňovaly neomezený a přirozený pohyb těla a nedeformovaly postavu.

V době, kdy Coco Chanel otevřela v roce 1910 svůj pařížský butik, Emilie již navrhovala avantgardní oděvy s empírovým pasem a detailními prvky inspirovanými nebo přímo doplněnými výšivkou nebo krajkou ze západního Slovenska, Moravy či Maďarska. Její reformní oděvy šité na míru se kromě volné siluety a áčkového střihu vyznačovaly těsnými límečky, širokými rukávy a volány. K jejím dalším módním inovacím patřily odvážné jednodílné plavky téměř současného střihu a „sukňové kalhoty“ – dlouhé, volné a splývavé nohavice, které poprvé viděla na módních přehlídkách ve Francii. Emilie se inspirovala i Dálným východem a domorodými kulturami, učarovaly jí orientální kaftany i japonská kimona.

Emilie i Gustav sbírali textilie a kostýmy. Ona je pak začleňovala do svých návrhů, Gustav zase do svých obrazů. Podobně to fungovalo i s klientkami, které oba sdíleli. Emilie navrhovala šaty bohatým ženám z vyšších vrstev vídeňské společnosti, Gustav maloval jejich portréty. V ikonických reformních šatech namaloval v roce 1902 i portrét Emilie, který znamenal začátek Gustavovy nové umělecké vize, jež se vyznačovala detailními motivy, ornamentálními vzory a zároveň realisticky a věrohodně vykreslenými rysy.

Gustav ztvárnil Emilii pravděpodobně i na slavném plátně Polibek (1907–1908). Dílo zobrazuje muže a ženu ve vášnivém objetí. Na rozdíl od jeho jiných obrazů, kde má žena dominantní pozici, je v tomto ženská postava ponechána v náručí partnera, takřka klečící. Tvář z obrazu má její rysy a identitu Klimtovy múzy by potvrzovala kresba objímající se dvojice z Gustavova skicáře s názvem Emilie. Šaty ženy, zdobené drobnými geometrickými vzory, zase připomínají Emiliiny návrhy.

Obraz mohl být namalován jako pocta Emilii, vystižení synergie jejich profesního života a tvůrčího dialogu. Oba byli nedílnou součástí hnutí Vídeňské secese, které se snažilo odpoutat od tradičních uměleckých konvencí a hledat nové formy vyjádření. Gustavova role jako vůdce Vídeňské secese a Emiliino průkopnické úsilí v módě se tak vzájemně posilovaly a doplňovaly.

Po Gustavově smrti zdědila Emilie polovinu jeho majetku, druhá polovina připadla malířově rodině. Emilie se už nikdy neprovdala. Žila střídavě ve Vídni a u Attersee.

Salon sester Flögeových zůstal v provozu až do násilného připojení Rakouského státu k nacistickému Německu v roce 1938. Poznamenala jej ztráta značné části klientek pocházejících z židovské vyšší střední třídy. Emilie však módou žila dál. S neteří otevřela malý salon, kde pokračovala v tom, co byla zvyklá dělat dřív. Neustále sledovala módní trendy a jezdila do Francie i Anglie za inspirací. Zemřela v roce 1952 na selhání ledvin, Gustava přežila o 34 let. Nikdy na něj nezapomněla, ve svém bytě dokonce udržovala beze změny malířův pokoj, kde uchovávala jeho umělecká díla, nábytek a sbírky orientálního umění. V posledních dnech druhé světové války však dům zachvátil požár, který zničil nejenom její rozsáhlou sbírku oděvů, ale i předměty z Gustavovy pozůstalosti.

Emilie Flögeová je dnes považována za jednu z nejvlivnějších evropských návrhářek počátku 20. století, která dokázala jedinečným způsobem spojit módu a umění. Její reformní oděvy nabízely avantgardní alternativu ke konvenční módě, odrážely ducha rebelie a kreativity, který pobláznil svět spolu se secesí. Její tvorba je dodnes patrná jako stopa inspirace u mnoha módních návrhářů; za všechny jmenujme například značku Valentino.